Knihy Svět dětské fantazie | leporela a dětské knihy levně v online knihkupectví

Hvězdička přání Váš rádce při výběru knih

Obsah Vašeho nákupního košíku:

0 Kč (vč. DPH)

Zákazník

Informace

Provozovatel

Jarmila Syptáková
Rejvízská 21, 790 01 Jeseník

IČO:73256439, DIČ:CZ7359204897

Tel.: 739 012 969

ICQ: icq 258-666-257
Email: info@svetdetskefantazie.cz

SVĚT DĚTSKÉ FANTAZIE

online knihkupectví s dětskými knihami s tradicí již od roku 2007

Prodáváme dětské knihy s láskou. A co to pro Vás znamená?

Zveřejňujeme pro Vás ukázky z knih

Píšeme pro Vás recenze knih a články ze světa dětské literatury.
Většinu knih známe a dobře Vám poradíme.
Denně zařazujme knižní novinky
Objednávku vám rychle a bezpečně doručíme.
Pořádáme soutěže o krásné ceny.

Děláme Vašim dětem radost už čtvrtým rokem!

Obchod ověřený zákazníky

Doporučte nás

Domníváte se, že by naše stránky mohly zajímat někoho z Vašich přátel či známých?
-> Doporučte nás!

2. část Malé povídání o tom, že když se chce, dají se tvořit velké věci

Druhou novinkou, na kterou se můžeme letos těšit je kniha Modrý Poťouch. Pane Kratochvíle, vy jste pro nás vymyslel kouzelné stvoření, které má místo nosu trumpetkovité našeptávadlo, dva z jeho prstů jsou popichovadla a na hlavě mu raší štětiny- svědidla. Nabyla jsem dojmu, že tato potvůrka bude asi pořádně poťouchlé stvoření, což vyplývá i z jejího jména. Spadá tato kniha také do kategorie „hodných knížek“, nebo je to poněkud tvrdší kalibr třeba na zlobivější děti?

♦ M. K. Modrý Poťouch je knížka ze všech nejhodnější! Je to vlídná knížka, kterou ospravedlňuje děti, ale i dospělé. Nemůžeme za to, že jsme někdy poťouchlí, závistiví, lakomí, protivní, hádaví. Způsobují to rozkmotřidla. Neviditelné potvůrky, které nám skočí za krk a najednou jsme jiní, než bychom měli být. Objevil jsem je s panem profesorem Jindáčkem, máme baterku, brýle (a Markétu Vydrovou), díky nimž jsou vidět, ale zatím jsme nevymysleli, jak na ně, abychom od nich měli jednou provždy pokoj.

♦ M. V. Zato všechna rozkmotřidla, mezi která Poťouch také patří, neustále vymýšlejí, jak nám pokoj nedat a proto často potkáte někoho napadeného třeba Jájákem, Fňukadlem či Paráďulí. A postiženým nejlíp pomůžete, když budete trpěliví, chápaví a hodní, protože jinak rozkmotřidla nezmizí a napadnou i Vás!

Paní Vydrová, Poťouch může být velký nebo malý, jeho kůže může mít jakoukoliv barvu duhy. Měla jste opět volné ruce, nebo je jeho podoba v knize tak podrobně popsána, že jste se musela strefit do popisu? Baví Vás tvořit magická stvoření, kde můžete naplno popustit uzdu své fantazie? A jak se Vám vlastně podařilo do svých obrázků zachytit tvora, který je neviditelný?

♦ M.V. Otevřela jsem rukopis. Kniha začínala obšírným popisem Poťouchů, včetně jejich barevných mutací a tento detailní popis končil laskavý autor nečekanou větou: „Nijak zvlášť na tom nezáleží, protože všichni Poťouchové jsou neviditelní!“ Napřed jsem se tomu začala strašně smát a pak mi úsměv ztuhl. Mám namalovat neviditelného tvora! A tak jsem začala přemýšlet a došla jsem k závěru, že když může Miloš vyčarovat neviditelného Poťoucha, musím čarovat i já. Tak jsem si vymyslela zviditelňovací pastelku na Poťouchy. Takže tohle je jediná knížka, kde je můžete vidět – jak Miloš do rukopisu pak ještě dopsal. Ale Poťouch není jediné rozkmotřilo v knize, kterému autor vymyslel podobu. Ještě ji od něj dostaly Paráďule a Záviďka, tady jsem se také pečlivě přidržela popisu. Dalších čtyřicet rozkmotřidel, o kterých se profesor Jindáček ve své přednášce zeširoka rozhovoří, Miloš ponechal úplně na mé fantazii. A tak jsem vymýšlela ty nejšílenější tvory a zaplnila jimi tři stránky knihy. Byla to práce pro hlavu, ale povedlo se. Každý je jiný! Skvěle jsem se u toho bavila!

Obě tyto knihy vyšly pod záštitou nakladatelství Triton, které je zaměřeno na odborné lékařské publikace, psychologii, filosofii, historii, kulturní a sociální antropologii. Vydává však i beletrii, sci-fi, literaturu faktu, okrajově pohádky a publikace zabývající se alternativními léčebnými metodami apod. Řadí se mezi přední česká renomovaná nakladatelství s kreditem vysoké odborné úrovně a serióznosti. Hýčká si své kmenové autory, kteří jsou nejčastěji z řad profesorů, lékařů, psychologů a jiných kapacit. Na rozdíl od výše zmíněného zaměření Tritonu, oslovuje nová edice Laskavého čtení další velmi důležitou skupinu čtenářů, kterými jsou děti a jejich rodiče, prarodiče. Knihy, které tvoříte, jsou laskavé, oplývají vtipem, nadsázkou i poetikou. Možná byste nám mohli prozradit něco o tom, jakým směrem se edice rozhodla ubírat a jaké jsou její ambice?

♦ M.K. Budu citovat pana doktora Juhaňáka. Na začátku naší spolupráce i na křtu knih na náměstí v Sedlčanech řekl: „V edici Laskavé čtení budou vycházet laskavé, hezké, mravné a pozitivní knížky pro děti.“
Laskavé a hodné knížky mohou být taky terapii. Terapií i prevencí v léčbě asi nejvážnější současné epidemie, kterou je nedostatek slušnosti. Takže tato edice do Tritonu patří.

♦ M.V. Věříme, že edice Laskavého čtení přiláká především rodiče, kterým opravdu záleží na tom, aby se duše jejich dětí ubíraly tím správným směrem a že jim bude potěšením si s dětmi číst v bezvadných knížkách, které jim Triton chystá. Už výběr autorů, který začíná Milošem Kratochvílem je zárukou, že půjde o knížky, které mají jiskru a dítě chytnou a potěší. A jako výtvarnice k tomu musím ještě dodat, že velmi ráda vidím, jak velice panu Juhaňákovi záleží i na rozvíjení estetického cítění těch nejmenších, takže knihy budou určitě nejen laskavé, vtipné a milé, ale také hezké, plné fantazie a vkusné a jsem vděčná, že se na tom mohu podílet.

Plánujete v této edici Laskavé čtení vydat další knihy?

♦ M. K. Ano, na příští rok jsme domluveni na dvou.

♦ M. V. Ty budeme pro Triton dělat s Milošem společně. Krom toho má pan Juhaňák pro mě nachystanou ještě nějakou další práci pro jiné autory, kteří také v této edici vyjdou.

Jednou z novinek, kterou pro nás chystáte na příští rok je kniha Kočkopes Kvído, kterou vydá nakladatelství Euromedia. V té se asi shlédne mnoho dětí, které marně touží po oddaném zvířecím kamarádovi. Jak Vás, pane Kratochvíle, napadl tento příběh? Zdalipak znáte nějakou malou slečnu, která neustále škemrá o nějaké zvířátko? Moc dobře vím, že takových dětí, které by si mazlíčka přály a nemohou jej doma mít je mnoho. Třeba já jsem z této touhy nikdy nevyrostla a pravidelně domů tahám zatoulaná koťata. A proč jste pro malou Týnku Humplíkovou stvořil zrovna kočkopsa? Vždyť se říká: „Jsou na sebe jako kočka se psem“. Neperou se v tomto zvířátku protiklady?

♦ M. K. Knížka Kočkopes Kvído z dětské touhy mít doma psa, kočku nebo Papouška jenom vychází. Zvláštní náhodou se z Týniných nepovedených výkresů narodí kočkopes. Je jiný, napůl kočka, napůl pes a strakatý je jako papoušek. Kočky i psi se na něj na něj dívají skrz drápky, papoušci nad ním ohrnují zobák, ale všem sklapne, protože v Kvídovi je to nejlepší z koček, psů i papoušků. Nemáme se dívat s despektem na toho, kdo vypadá trochu jinak, než my. O tom tahle knížka je.

Milá paní ilustrátorko a jak vám se tvořilo toto dvojzvířátko? Nakreslit pejska nebo kočičku je jednoduché, ale jak se rozhodnout, zdali bude čumáček malý, růžový, nebo vlhký, velký knoflík? Připomíná mi to tu hádanku, co že je žlutější? Zeleno-žlutá, nebo žluto- zelená? Podle konečné podoby Kvída bych tipla, že jste spíše psí nežli kočičí? Byl vám inspirací také váš pejsek Toníček?

♦ M. V. Rukopis Kvída jsem četla hodně dlouho předtím, než se rozhodlo o jeho vydání v nakladatelství Euromedia. A tenkrát jsem zažila zvláštní pocit. Kvída jsem si okamžitě zamilovala a hlavou mi vířilo: Toho bych chtěla! Tak jsem to pak i po dočtení rukopisu psala Milošovi. A hned jsem věděla, že takový tedy musí být „můj“ Kvído - aby ho každý chtěl! Kočkopes mi nešel z hlavy a brzy jsem si vymyslela jeho podobu. A to jsem netušila, že ji tam budu nosit dokonce ještě víc než rok, než začnu malovat. Myslela jsem na tvorečka, kterému Miloš připsal určité konkrétní kočičí, psí a papouščí rysy. Oči kočičí, přední packy také, zrovna tak fousky. Zbytek těla psí, v barvě papouščí. Takže v tom bylo docela jasno. Ale chtěla jsem, aby byl ještě něčím zvláštní, aby bylo krom jeho podoby na první pohled jasné, že ač je opravdový, je přeci jen jakoby z „jiného světa“, že přišel z míst fantazie a uskutečněných nemožností. A protože se vylíhl ze zmačkané papírové koule ze tří nepovedených výkresů malé Týny, rozhodla jsem se Kvídovi ponechat náznak jeho původu. Kvída maluji na zvláštní tenčí papír pastelkami, pak ho vytrhávám a do hotové ilustrace vlepuji, takže nakonec vzniká obrázek, kde Kvído je stále jakoby tak trochu papírový a taky vrhá trošku stín. Docela se liší od okolí... A jestli mi byl inspirací Toníček? Ano, velikou! Kde bych našla lepší model pro Kvídovy pohyby, než v tomhle malém tajtrlíkovi?

Ostatně všechno o nových knihách se zakrátko můžeme dozvědět sami, stačí si na ně počkat. Ale protože jsem ženská zvědavá, prozraďte nám, co bude dál? Dáte si od sebe na chvíli pohov, nebo už se vám v hlavě předhání myšlenky, která že se to jako první prodere na výsluní, aby mohla být zhmotněna v další společné knize? Pravděpodobně to záleží spíše na spisovateli… Nebo máte při své spolupráci takovou demokracii, že může ilustrátorka ovlivnit příběh, který bude napsán?

♦ M. K. Dál budeme dělat knížky s největší snahou děti zaujmout a pobavit. Nápady už mám v poznámkách. V mém bloku. Že by ilustrátor přiměl autora, aby hotovou knížku přepsal, o takové „demokracii“ jsem ještě neslyšel. Jsme s Markétou kamarádi, máme hodně podobné vidění i smysl pro nadsázku, za hotovým textem si však stojím. Demokracie je v tom, že pokud se jí nějaký můj text nebude líbit, nemusí ho ilustrovat. Neděláme jenom spolu. To je jenom část naší práce. A je asi dobře, že si od sebe můžeme odpočinout.

♦ M. V. Svoji práci je potřeba navzájem respektovat a mít v úctě. Nenapadlo by mě, abych kterémukoli autorovi radila, co a jak má psát. Milošovy texty mě zatím vždy oslovily, v tomhle vidím velké štěstí. Už jsem několik rukopisů i odmítla, nelíbily se mi. Ještě k té demokracii: Miloš to skromně nezmínil, ale přišel s nápadem na jednu společnou knihu, kde uvažujeme volit opačný postup. Já nejdřív namaluji účastníky děje (ve skicách už existují) a Miloš se jimi nechá inspirovat a napíše k nim příběh podle svého. Miloš se také docela drží a do práce mi moc nemluví, jen občas se nedočkavě zeptá, zda v knížce namaluji to, či ono. Vždycky se musím usmívat, protože se až na pár výjimek shodneme a v okamžiku, kdy se ptá, už mám tu ilustraci většinou dávno naskicovanou. Dávání si pohovu od sebe navzájem je jaksi věc organizačně nezbytná, protože pracujeme i pro jiná nakladatelství, já ilustruji celou řadu dalších autorů, Miloš má ještě jiné ilustrátory. A je to pak radost dělat zase spolu a to určitě budeme.

Tak to se už upřímně těším, co dalšího nám nachystáte. A co říci závěrem? Snad jen to, že moc doufám, že se brzy sejdeme na třetím pokračování našeho povídání. Proto ať Vás nadále doprovází souhra a neopouští nadšení. Tak na brzkou shledanou!