Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Barevný svět dětských knížek Markéty Vydrové a Zuzany Pospíšilové

Barevný svět dětských knížek Markéty Vydrové a Zuzany Pospíšilové


Jména dvou žen, která poslední dobou nejčastěji uslyšíte v souvislosti s knížkami pro děti jsou Markéta Vydrová a Zuzana Pospíšilová. Obě začínaly s tvorbou pro děti teprve nedávno a oběma se podařilo prosadit se. Na svých kontech mají  již desítky vydaných knížek. Zuzana Pospíšilová vymyslí příběh a Markéta Vydrová jej doplní svými nezaměnitelnými ilustracemi. Počátky  úspěšné spolupráce se datují do roku 2009, kdy vydaly první společnou knížku s názvem Školní strašidlo. Od té doby se řada společných knížek rozrostla o dalších pět titulů : Čarodějnice Eulálie (2010), Školní detektiv (2010) Lumpíček a Rošťanda (2011), Jak se stal kozel zahradníkem (2011), Proč už kocour nemlsá (2011). Poslední novinka vyjde na podzim v nakladatelství Triton s názvem Naše sousedka čarodějnice.

Jak jste se Vy dvě daly dohromady? Znaly jste se již před první vydanou knihou, nebo Vás spojila až Vaše práce?

Z.: Spojila nás vlastně práce. V některých nakladatelstvích je ilustrátor autorovi přidělen, nemůže si vybírat. Měla jsem to štěstí, že Školní strašidlo měla ilustrovat právě Markéta. Jako první mi napsala mail a pak už jsme se rychle spřátelily.

M.: Jsem pokaždé ráda ve spojení s autorem knihy, kterou ilustruji a se Zuzkou nám to hned klaplo. A je prima, že teď už si mě Zuzka může vybírat a jsem jí vděčná, že si mě vybírá.

Nejen mne, ale určitě i čtenáře bude zajímat, jak probíhá Vaše práce na knížkách. Konzultujete spolu své vize nebo každá odvedete svůj díl bez ohledu na názor druhé autorky?

Z.: U první knížky jsem Markétu žádala, aby děti vykreslila podle konkrétního popisu. To proto, aby se podobaly skutečným dětem, o kterých jsem knížku psala. Udělala to senzačně. Ale jinak jí nic nediktuji, nechávám jí volnou ruku a plně jí důvěřuji. Po tolika společných knihách vím, že odvede skvělou práci. Naopak se vždycky hrozně moc těším, až pod jejíma rukama příběhy ožijí.

M.: Když maluji, jsme spolu pokaždé ve spojení a pokaždé cítím trému, jestli se Zuzce bude líbit, jak nakládám s jejím příběhem. A ona je úžasná. Nesmírně nápaditá a inspirativní. Stejně, jako já se raduji nad každým jejím textem a maluji ho s nadšením, raduje se ona nad mými ilustracemi a její hodnocení jsou pokaždé tak milá, že kdyby měl každý ilustrátor takového „kouče“, byl by celý svět pomalovaný.

Může si ilustrátorka vybrat, které scény z knihy ztvární nebo to záleží na spisovateli či nakladatelství ?

Z.: Z mé strany má Markéta naprostou volnost. Pokaždé se jí podaří vystihnout podstatu kapitoly nebo příběhu.

M.: Nevím, jak to má který ilustrátor, ale myslím, že většina se řídí vlastním citem. Já také. Spisovatelé i nakladatelé mi naštěstí věří a nechávají mi volnou ruku. Podle diktátu by se mi špatně malovalo, protože musím vnitřně cítit, že zrovna tahle scénka či osoba si o namalování vysloveně říkají.. Ale samozřejmě tu a tam se objeví nějaké to přání, které, je-li smysluplné, ráda splním jako bonus ke své jinak neomezené svobodě.

Určitě mi dáte za pravdu, když řeknu, že jestliže má knížka zaujmout pozornost dětského čtenáře, musí být atraktivní text i obrázek. Jak hodnotíte práci té druhé? Čím Vás zaujala?

Z.: Markétiny obrázky jsou velmi něžné, milé a přitom vtipné a veselé. Přesně jako ona sama. Mám její obrázky moc ráda a čtenáři také.

M.: Zuzka je nekonečná studnice nápadů. S ní to je, jako jít na houby, když rostou. Najdete úžasné místo plné hříbků, srdce vám plesá, košík přetéká a najednou o kousek dál objevíte další...a další...a další. Její texty jsou plné nápadů, vtipné a pokaždé s dobrou pointou a děti je čtou s nadšením. Poznávají se v nich. Vidím to na mladší dceři. Takže moje hodnocení? Samá plus!!! Pro knihy i pro autorku. Jen by mohla psát trochu pomaleji, abych to stíhala.

Obě dvě máte dvě děti. Je ještě něco co máte společného?

Z.: Myslím, že jsme obě naladěny na stejnou vlnovou délku. Jsme mírné a klidné povahy, máme smysl pro humor a k práci přistupujeme zodpovědně. A ještě něco - myslím, že obě vypadáme mladší, alespoň lidé nám hádají mnohem méně.

M.: Zuzka to asi všechno vystihla, ale ona nejen vypadá, ale i je mladší, než já. Máme vytvořené silné pouto, jsme přítelkyně a povahově velmi podobné. Snažíme se neustále jedna druhou něčím potěšit.

Našly by se i společné koníčky?

Z.: Tak dalece jsem o tom nepřemýšlela. Myslím, že nás obě baví knihy, máme rády děti. Já se s chutí realizuji i na zahrádce.

M.: Ano. Spousta takových těch obvyklých, jako je třeba rodina a hezké výlety a čtení a tak podobně. A máme jeden speciální, který děláme spolu: bavit děti našimi společnými knížkami!

Zuzana Pospíšilová se svými dceramiKonzultujete se svými dětmi svou tvorbu? Ovlivňují Vás?

Z.: Určitě. Holky se zajímají, co zrovna píšu. Někdy jim povyprávím námět, jindy přečtu hotový rukopis. Jsou to ty nejlepší kritičky na světě - nikdy nekritizují, jen chválí. Když vidím, že se jim to líbí, je mi jasné, že kniha bude mít úspěch i u ostatních malých čtenářů.

M.: To moje děti jsou velmi přísní kritici a párkrát jsem ilustraci přemalovala jen proto, že se jim třeba výraz smutného hrdiny zdál „smutný až moc“. Dcerka kritiku začíná slovy: „Promiň, mami, vím, že jsi moje máma, ale...“ No a to už vím, že pro dětské oči to musím udělat jinak. Ale fandí mi a pokaždé si moje ilustrace dlouho a pozorně prohlížejí a je bezva, když se nad nimi smějí. To, pak vím, že jsem se trefila.

Vaše děti Vás tedy povzbuzují a chválí. To člověka určitě potěší. Prozraďte nám něco o svých dětech.

Z.: Starší Anička půjde do čtvrté třídy, baví ji volejbal a ráda mi pomáhá při vaření. Mladší Maruška půjde po prázdninách do druhé třídy a je všestranně nadaná. Obě holky jsou skvělé. Manžel taky, takže jsme dohromady báječná parta.

M.: Dcerka je čerstvá sedmačka, syn pár měsíců plnoletý. Rozumíme si spolu a já jsem strašně ráda, že si chtějí se mnou povídat. Oba dva. Jsem jim nesmírně vděčná za jejich pohled na svět. Když byli malí, dovolili mi a naučili mě půjčovat si jejich dětské oči a tehdy i teď jsem je brala vždycky vážně a jako rovnocenné partnery a oni to vědí. Moje děti jsou moc fajn a naštěstí už se teď spolu ani moc neperou.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Z.: Protože mám kromě psaní ještě i zaměstnání, je pro mě nejtěžší vyšetřit volné chvilky. Když přijde nápad, je to jako výbuch sopky. Nejraději bych se pustila do psaní, ale musím počkat, až budu mít příležitost. Když vymýšlím básničky, dělám to při žehlení, při pletí zahrady, při koupání a podobně, ale psaní pohádek a příběhů je potřeba si odsedět u počítače.

M.: Já se živím čistě ilustrováním. Když mě knížka hodně „drží“, nejtěžší je přinutit se ve dvě ráno přestat malovat. Často je nadlidský výkon skloubit domácnost, rodinu a současně práci, která je časově velice náročná. Jinak obecně pro „nedisneyovského“ ilustrátora platí, že často musí čelit a umět se postavit „dobře míněným radám, jak na to“ rádoby odborníků na výtvarno a na všechno z obchodních oddělení některých nakladatelství, kde prim hraje kýč. A když ten kýč nedodáváte, jste černou ovcí. Jsem vzdorovitá a kýč nedodávám.

Musí to být určitě těžké, stát si za svým. Ale jak jde vidět na Vašich ilustracích, vyplácí se to! Už se Vám někdy stalo, že nakladatelství s Vámi odmítlo spolupráci, když jste odmítla „dobře míněné rady?“

M.: Ty „dobře míněné rady“ se v těch (naštěstí několika málo) konkrétních případech týkaly obálek knih. Komerční oddělení má pocit, že obálka musí být co nejkřiklavější, aby se odlišila od ostatních na pultě. Výsledkem je, že hromadná snaha o odlišení pomocí křiklavosti a nesoudnost v tomto směru vede k úplně opačnému efektu. Vše vypadá stejně. A já dělám obálky opravdu jiné. Jenže tento můj (a nejen můj) názor a zkušenost občas narazí na zeď naprostého nepochopení. Paradoxní je, že knihy, u kterých jsem dělala obálky po svém, vykazují daleko vyšší prodeje, ale bohužel se i tak stane, že nakladatel použije mé ilustrace určené na obálku a graficky udělá obálku po svém bez ohledu na to, že já bych se pod ni v tomto stavu nikdy nepodepsala. Za celou dobu se to stalo naštěstí jen párkrát a spolupráci mi nikdo neodmítl. To spíš já jsem mnohokrát odmítla malovat „růžové slony“.

Má spisovatel podobné zkušenosti se zásahy do podoby příběhu?

Z.: Opravdu se některá nakladatelství snaží zasahovat do podoby příběhu. Třeba zrovna Naši sousedku čarodějnici chtěli v jiném nakladatelství přepsat tak, aby to byl příběh laděný podobně jako Harry Potter. To jsem odmítla, protože to tak prostě necítím a raději jsem rukopis nechala ležet v šuplíku než se ho s vlídnou péčí ujalo nakladatelství Triton. A bez jakýchkoliv zásahů! Někdy se taky stává, že některé paní redaktorky se snaží mé verše převeršovat, ale tak, že to nemá rytmus nebo mi to prostě nesedí. Nejsou to moje slova. Taky už jsem se párkrát ohradila, že buď vyjde kniha s mými verši nebo knihu napíše paní redaktorka a bude tam podepsaná ona a ne já. Samozřejmě jsem ochotna kdykoliv cokoliv změnit, pokud to má racionální odůvodnění. Nakladatelé, se kterými spolupracuji, už vědí, že rychle a ochotně něco opravím, upravím, ale chci to udělat opravdu sama.

Jak Vám dlouho zabere práce na jedné knížce?

Z.: Těžko říct. Záleží na rozsahu knížky. Někdy je požadavek z nakladatelství, aby rozsah knihy byl takový či makový a já se tam musím vejít. Většinou mívám rozepsáno několik knížek zároveň, ale průměrně pracuji na knížce měsíc. Výjimkou byla Veršovaná encyklopedie, tu jsem psala několik měsíců, možná tři čtvrtě roku, ale přitom vznikaly i jiné knihy.

M.: Záleží na rozsahu rukopisu. Nejdéle jsem dělala učebnici matematiky (cca 600 ilustrací) - přes půl roku. Ale když to zprůměruji, tak na dětskou knížku normálního rozsahu mám zhruba tak měsíc, nebo o maličko déle (ale práce i o víkendech a do noci). Ročně namaluji v průměru od osmi do jedenácti knih.



Kde čerpáte inspiraci?

Z.: Inspirace je všude kolem. Stačí se dobře dívat a pozorně naslouchat. Nejvíce inspirace mi přinášejí děti a jejich myšlenkový svět, a taky příroda.

M.: Co se týče výtvarného projevu, mám to stejně jako Zuzka. Co se týče konkrétního obsahu ilustrací, velikým pokladem je oslovující text.

Čím byste se živily, kdybyste nemohly psát a malovat?

Z.: Já kromě psaní pracuji jako dětská psycholožka ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením. Dovedu si ale představit i jakoukoliv jinou práci.

M.: Kdybych nemohla malovat, nebyla bych šťastná. Ale kdybych musela zvolit úplně nevýtvarné povolání, pak by to bylo buď v oblasti nějakých výzkumů a vědy, nebo v medicíně. To by mě velmi přitahovalo.

Byla by to práce duševní nebo byste dokázala pracovat i manuálně?

Z.: Manuální práce se nebojím. Naopak je potřeba duševní práci kombinovat s prací fyzickou.

M.: I manuálně. Manuální práce mne velmi těší, je-li smysluplná, a když je u ní potřeba pořádně myslet. Navíc nemanuální práce jsou snad jen ve státních službách a tam bych pracovat nechtěla. Všude jinde musíte tak či onak přiložit k dílu mozek i ruku. Práce, kterou dělám, je duševní i manuální.

Na podzim chystáte pro děti další novinku. Nakladatelství Triton připravuje k vydání další společnou knížku s názvem Naše sousedka čarodějnice. Prozraďte našim čtenářům na co se můžou těšit.

Z.: Je to příběh obyčejných dětí z obyčejného paneláku, které zažijí neobyčejná dobrodružství jen díky své bohaté fantazii a schopnosti dávat význam bezvýznamným náhodám. Je to příběh napínavý a myslím, že se bude dětem moc líbit. Moje holky ani nedýchaly, když jsem jim příběh četla. Nutily mě bez přestávky přečíst celý rukopis. Byla bych moc ráda, kdyby i ostatní děti byly z knížky tak nadšené. Už se nesmírně těším, až kniha vyjde a já ji budu moci pohladit po hřbetě…

M.: Na Zuzčin téměř detektivně čarodějnický příběh plný nečekaných zvratů a tajemna a na moje praštěné obrázky. Je to zatím rozsahem největší kniha, kterou jsme spolu udělaly a strašně jsem moc jsem se bavila jak při čtení, tak při vymýšlení ilustrací. Děti se určitě budou bavit taky.

Jak už to tak bývá každým rokem, podzim vystřídá zimu a budou se slavit vánoce. Chystáte pod vánoční stromeček pro své čtenáře nové knižní dárky? Na co se můžeme těšit?

Z.: V Gradě vyjde bohatě ilustrovaná kniha hádanek s názvem Pojďte si hrát s hádankami. Pak jsem pro děti připravila knihu Obrázkové rébusy (také v Gradě.) V nakladatelství Modrý slon vyjdou knihy Kamarád Blesk a Bleskovy detektivní prázdniny. Pro menší děti by měla do konce roku vyjít zajímavá Encyklopedie (s úkoly a náměty k přemýšlení) v nakladatelství Axióma. A pak je mnoho dalších knížek, které vyjdou v roce 2012 – DeTeKTiVové (ilustrovat bude Markéta), Výlet do Pekla, Popletená abeceda (nové, zcela přepracované vydání s ilustracemi Markéty Vydrové), Pohádky pod polštář (budou ve stejném duchu, formě i rozsahu jako úspěšné Pohádky před spaním), Písmenkové rébusy…

M.: No, mám nějaké „dárečky“ u několika nakladatelství. U Mladé fronty je to kniha Enid Blytonové Kouzelné křeslo, u Albatrosu Nezbedníci Martiny Drijverové, v Tritonu kromě naší společné knihy se Zuzkou Naše sousedka čarodějnice, jsou to ještě Pohádky pro dospělé děti a nedospělé dospělé Davida Laňky a několik drobných knížeček za série Minipohádek Miloše Kratochvíla. Kromě knihy Martiny Drijverové, kterou právě ilustruji (a také vyjde před vánoci), jsou ostatní knihy už hotové a čekají na tisk.

Výčtem knižních lahůdek, na které se můžou děti těšit končí i náš příjemný rozhovor. Z každého slova, které zde padlo, jde cítit nadšení a radost z práce. Ostatně, lehkost, hravost a nevtíravý humor vyzařuje z každé knížky obou autorek. Přesně tak, jak se to dětem líbí. Naše dvě knižní víly, zkrátka svým malým čtenářům rozumí!

© Jarmila Syptáková, 28. 8. 2011 Svět dětské fantazie