Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Daniela Fischerová kolem sebe rozdává sluníčko

Daniela Fischerová kolem sebe rozdává sluníčko


Daniela Fischerová je dramatičkou, scénáristkou, spisovatelkou a dcerou hudebního skladatele J.F.Fischera. Umění ji tedy provází od dětství. Její knížky jsou poetické, plné moudra a různých jinotajů a dětem se moc líbí. Snad i díky jazykové bohatosti, kterou do nich spisovatelka vkládá. Nejen knížky pro děti, ale také rozhlasové hry a scénáře krátkých, animovaných i celovečerních filmů, to najdeme na jejím bohatém kontě. Pojďme nyní spolu nahlédnout do tvůrčího světa této významné české spisovatelky. Přiznám se, že jsem tušila, že tento rozhovor bude trošku jiný vzhledem k mimořádnému talentu paní Fischerové, přesto mě dokázal překvapit – je ještě lepší.

Máte-li chuť na něco dobrého slova, jste tu správně. Máme tu paní Danielu Fischerovou a díváme se s ní do zákulisí jejího života i knížek. První otázka opět nemůže být jiná…

Chtěla jste být od dětství spisovatelkou? Jak vás ovlivnily dětské knížky Vašeho dětství?


Ano. Jsem jeden z těch osudů, které neměly alternativu. Nikdy jsem nechtěla být ničím jiným a nic jiného taky neumím. Už v raném dětství jsem byla takové to dítě-rozumbrada, brzo jsem se naučila číst a náruživě jsem louskala, co mi přišlo pod ruku, včetně divadelních her Goldoniho, Tyla a Klicpery, které jsme měli doma. Možná proto mi dodnes nepřipadá zvláštní číst dramatický text jako knihu, ani dramata sama psát.

Kdy a jak vznikla Vaše první knížka pro děti?

Měla jsem v roce 1979 politický malér s dramatem Hodina mezi psem a vlkem, který byl na příkaz ÚV KSČ stažen z repertoáru, a věděla jsem, že jako dramatička jsem na dlouhý čas mimo hru. Živila jsem se tehdy psaním pro úplně malé děti: omalovánky, leporela, takové to spotřební zboží, které cenzuru asi nezajímalo. Pocvičila jsem se v rýmování a napsala jsem řadu maličkých pohádek. Byla to hezká čistá práce, kterou jsem nedělala jenom z donucení, ale s radostí.

Napsala jste soubor pohádek Duhové pohádky, kde vysvětlujete dětem, jak vznikly jednotlivé barvy a jak vstupují do povah lidí. Kde vznikl tak báječný nápad?

To kdybych věděla! To kdyby nějaký autor vůbec věděl! Nápad přichází sám od sebe jako sen. Nedá se vymodlit, vybrečet, nedá se nastudovat na nejlepší literární škole . Prostě buď přijde, nebo nepřijde. Zbytek už je obyčejná práce: jeden díl talentu, pět dílů zkušenosti a deset dílů trpělivého dřepění na židli a psaní a škrtání, z novu psaní a znovu škrtání…

Máte nějakou zpětnou vazbu na své nejmenší čtenáře? Chodí vám od dětí dopisy či zprávy, jak se jim Vaše knížky líbí?

Každý rok na začátku dubna, když se po knihovnách slaví Noc s Andersenem, dostávám desítky pohlednic a ručně malovaných obrázků od dětských čtenářů.Mám z nich radost, ale jestli mě opravdu četli, nebo jestli jsem jenom někde v seznamu dětských autorů, kterým každoročně posílají pozdrav, to nemohu vědět. Ale občas dětem něco předčítám nahlas a ještě mě nevypískaly.

Píšete také rozhlasové hry, jak se liší práce na rozhlasové hře od ostatních?

Rozhlasová hra je nádherná tvůrčí disciplína, nejtěžší, jakou vůbec znám. Autor nemá k dispozici nic jiného než repliky a herec nemá k dispozici nic jiného než hlas. V próze můžete donekonečna žvatlat o všem, co vás napadne, ale v dramatu musíte mluvit výhradně „za figuru“. A taky musíte respektovat, že nic není vidět, není žádná kulisa, maska, kostým, rekvizita, mimika, gesto, žádný z těch desítek prostředků, které pomáhají jevištnímu herci…a cokoli chcete vyprávět, musíte vyprávět jen prostřednictvím holé repliky.

V pořadu Českého rozhlasu Pardubice jste v roce 2005 velmi zajímavě vyprávěla o teorii teritoria domu. Připadalo mi to nadmíru zajímavé, můžete se o tuhle hřejivou domácí teorii podělit i s námi?

Je krásný pojem „srdce teritoria“. Je to místečko, kde se v celém tom pustém a nekonečném vesmíru cítíme nejvíc doma, nejvíc u sebe, je to naše místo ve světě. Pro mě je to jednoznačně postel, kterou v noci sdílím se svým mužem a přes den si v ní čtu, vymýšlím, odpočívám a sním.

Přiznala jste, že jste se setkala s dalajlámou, což je rozhodně zážitek na celý život. Jak se to stalo?

Při první návštěvě Jeho svatosti mě vyzval Václav Havel, abych s dalajlámou udělala v televizi rozhovor. Dalajláma byl neobyčejně milý a čišela z něj až dětská veselost. Těsně před živým přenosem se mě zeptal, jestli mám strach. Odpověděla jsem, že ano, a on mě povzbudivě poplácal mezi lopatkami. To mě těší dodnes.

Jak na Vás tento zvláštní muž zapůsobil?

Je to člověk mimořádné tolerance. Kdosi se ho na veřejné přednášce zeptal, jestli pro zdejší křesťanské prostředí není ten buddhimus přece jenom cizí. On odpověděl ve smyslu, že všechna náboženství a velké spirituality jsou jen cesty ke stejnému cíli. A řekl „Já jsem buddhista, protože jsem se do toho narodil a nemám důvod na tom něco měnit. Ale nemyslím si, že buddhismus je jediná cesta, to rozhodně ne.“ Když to slyšíte od nejvyššího představitele duchovnosti, která je tady už dva a půl tisíce let a má za sebou v historii miliardy stoupenců, je to velmi svěží a hluboký pohled na věc.

A plány do budoucna? Co zajímavého pro děti chystáte?

Napsala jsem hranou pohádku pro televizi, asi 70 minut, bude ji natáčet výborný režisér Hynek Bočan, takže doufám, že dobře dopadne. Jmenuje se Princezna Ano a měla by spatřit světlo svět – světlo obrazovky – příští rok.

Mnohokrát Vám, paní Fischerová, děkuji za pozitivní energií nabitý rozhovor a přeji mnoho úspěchů v budoucí práci!

 

© Renata Petříčková, 15. 9. 2008 Internetové knihkupectví Svět dětské fantazie