Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod David Laňka a Markéta Vydrová : Prostě jsme se „sešli“ a dělá nám to radost

David Laňka a Markéta Vydrová : Prostě jsme se „sešli“ a dělá nám to radost


V září se na knižním trhu objevila nová poetická knížka s poněkud zvláštním názvem „Pohádky pro dospělé děti a nedospělé dospělé“. Knížka je společným dílem spisovatele Davida Laňky a ilustrátorky Markéty Vydrové. Není to první úspěšný počin této autorské dvojice. Vloni spatřila světlo světa jejich společná knížka pro děti „Dobrodružství Billa Madlafouska“, která si okamžitě vydobyla mezi dětskými čtenáři přední místa v oblíbenosti.

Pojďme si však nyní povídat o nové knížce. Klasické pohádky v ní čtenář totiž nenajde. Můžete vysvětlit poněkud zvláštní název knížky? Pro koho je vlastně určena?

D.L.: On ten název vlastně už určuje, pro koho kniha je. Pro děti, které už dokážou vnímat život a věci kolem sebe v širších souvislostech, a pro dospělé, kteří se nestali mentorujícími všudybyly a všeznaly, a teď udělují povýšené rady mladším, ale kteří dokážou objevovat drobné radosti, jež život přináší, nezatíženě, čistě a s očima otevřenýma dokořán – prostě jako děti.

Pohádky doprovázejí Vaše křehké, tak trošku melancholicky laděné obrázky. Prozradíte nám jak ilustrace ke knize vznikají? Kreslíte nejdříve na papír nebo používáte nějaký grafický program?
M.V.: Nechávám jim prostor, ať přijdou samy.... Výsledné ilustrace jsou souhrou pocitů, toho co na mě z textu přeskočí a pak nějakého „šestého smyslu“, který mi napoví, kudy jít. Davidova kniha na mě promluvila velmi silně, dotkla se mě hluboko. Takže proto jsou ilustrace takové, jaké jsou a ač jemně melancholické, jsou i s podtextem mírné a laskavé ironie, která je mi vlastní. Tentokrát jsem se pustila do trhání a slepování ilustrací ve více vrstvách, neboť i text je „vícevrstevný“ velmi mnoho i ke čtení mezi řádky a tak obrázky tím, že jsou vytrhávané a slepované jsou jakoby položené mezi, nebo snad opticky „pod stránkami“. Každou ilustraci maluje výhradně na papír má pravá ruka, která je mou „pravou rukou“ a počítač se s nimi setká až při skenování a přípravě na sazbu, na které si dávám velmi záležet a kterou nám pak nádherně dělá pan Vladimír Vyskočil.

Na vašich webových stránkách jsem se dočetla, že Vás kniha niterně zasáhla. Čím Vás knížka tak okouzlila?¨
M.V.: Ona mě ta knížka doslova dostala tím, jak je „přesná“ . V mnoha Davidových pohádkách se díváte, co máte uvnitř ve svých duševních podkrovích, třeba už pod pavučinami, něco, co se najde jen při takových těch rozechvělých výpravách za padací dvířka....a když to oprášíte, je to najednou živé....jako kamínky, které jste od někoho dostali, nebo darovali z lásky – jako se o tom píše v jedné z pohádek. Ale Davidovi nechybí ani ten jemně ironizující pohled, který z pár pohádek také vykukuje no a to samozřejmě je pro mě velmi lákavá a silná kombinace – to napůl skryté skutečno, napůl neskutečné (O padajících hvězdách), jemná melancholie a cit (O oblázku), nebo právě ten usměvavý pohled ( O středisku pro efektivní využívání energie). Jsem Davidovi za tuhle (i tu předchozí) knížku moc vděčná a chtěla bych ilustrovat všechno, co napíše!

Do jaké míry se odráží Vás vztah ke knížce do ilustrací?
M.V.: Do plné míry :-). A u všech mých „knižních dětí“ je vždy kladný, neboť si k ilustrování naštěstí mohu vybírat ty knihy, které se mi opravdu líbí.

Paní Ilustrátorka nám prozradila, jak se jí pohádky líbily. Musím se tedy zeptat i pana spisovatele, jak se mu líbí obrázky, které v knize jsou?
D.L.: Jsem jimi bezmezně nadšený. Markétin výtvarný rukopis znám a mám ho rád, také proto jsem jí po naší předchozí spolupráci Pohádky svěřil, ale když mi začínala posílat první ilustrace, které jsou plné laskavosti, melancholie, a které vedle klasické kresby používají také trhání a lepení, díky čemuž se stávají nezapomenutelnými, úplně jsem se do nich zamiloval. A každý večer jsem čekal, jestli mi v mailu nepřistane další ilustrace. Zatím jsem to říkal jen Markétě, ale využiji tuto příležitost, abych veřejně řekl: Markéto, děkuji za ty krásné ilustrace a přál bych si, abys „kreslila“ každou knihu, kterou snad ještě napíšu.
Je úžasné vidět, jak jste sehraní a jak jste si sedli. Svedla Vás dohromady Vaše práce nebo jste se znali již z dřívějška?
D.L.: Svedla nás dohromady náhoda. Když se chystal Bill Madlafousek k vydání, oslovilo nakladatelství asi deset výtvarníků, aby ilustrovalo první kapitolu. Ne že by těch devět ostatních bylo špatných, ale jediná Markéta měla v kresbách život a vtip. Ty postavičky nebyly "strnulí paňácové", ale živí hrdinové. Kniha nakonec u onoho vydavatele nevyšla a na svět se podívala až pět let poté v Nakladatelství Čas, ale Markétu už jsem si "nechal" a vydání knihy podmiňoval její účastí. A kdo její ilustrace nejen k Billovi viděl, ví, o čem mluvím. Markéta má totiž dar svými ilustracemi nikoliv vyprávět, ale posouvat děj. Stejně jako dobrý herec dokáže emoce zahrát beze slov, tak Markéta dokáže knihám, které ilustruje, vdechnout život. Aniž by přitom strhávala pozornost od textu na sebe. Dokáže ctít autorův svět, ale zároveň jej posouvá do jiných dimenzí. Takových výtvarníků u nás mnoho není.

M.V.: Když jsem před lety poprvé četla Davidův text Billa Madlafouska, tak mi bylo hned jasné, že tuhle knížku bych si nechtěla nechat ujít, protože byla napsána s "dostávacím" vtipem a přesným náhledem do klučičího nitra. David je v knize zcela svůj a přitom s tím svým tak vzácně se vyskytujícím darem neomylně vystihnout komičnost situace a vytěžit z ní maximum, je stejného živočišného druhu jako například Goscinny. Čtete vyprávění třeťáka, který neváhá s kamarády uskutečňovat své nejbizarnější nápady a když si uvědomíte, že je to vlastně vyprávění dospělého spisovatele v rouše dětském....no, jeho dětské roucho je tak dobře padnoucí, že je má jako druhou kůži. Navíc – co si hodně užívám – že David mě nikam netlačí a dává mi prostor, který skýtá mé zálibě v humoru a takové té mé určité „potrhlosti“ velký prostor. Vidím, že jsme se prostě „sešli“ a dělá nám to radost a velmi doufám, že jí bude ještě hodně!

Pohádky pro dospělé děti a nedospělé dospělé“ vydalo nakladatelství Triton v edici „Laskavé čtení“. Pohladí Vaše knížka na duši?
D.L.: Myslím, že ano. I když ji možná někdy zároveň dojme. Všechny pohádky v Pohádkách jsou totiž svým způsobem melancholické. Ať už svým příběhem nebo laděním. Přesto v nich však nikdy nechybí naděje. Že i když se člověku děje příkoří a zažívá nespravedlivost, brzy bude zase dobře. Protože člověk by neměl ztrácet naději. A úsměv na tváři. Jak se říká: Když se člověk nedokáže smát, stráví celý život pláčem

Knížku Vám netradičně pokřtil režisér Jan Kačer lentilkami. Proč jste zvolili jako kmotra právě pana Kačera?
D.L.: Pan Kačer na křtu v žertu řekl, že to určitě bylo proto, že Laňka s Vydrovou chtěli do party někoho dalšího se zvířecím jménem… Víte, Pohádky pro dospělé děti (a tak dál) jsou jednou z nejosobnějších knih, které jsem napsal. Je do ní vpleten můj pohled na život. Chtěl jsem, aby knihu pokřtil někdo, kdo vidí věci stejně. Koho si vážím pro to, co dokázal. Jan Kačer byl proto logickou volbou. Je to renesanční člověk, který po sobě v divadelním a filmovém světě zanechává výraznou stopu a já jeho práce obdivuji. Byl jsem opravdu potěšen, když s rolí kmotra Pohádek souhlasil.

V reportáži o křtu jsem se dozvěděla, že jste souhlasil splnit panu Kačerovi jedno velké přání. Abyste napsal pro jeho vnoučata pohádkou knížku. Jak to s Vaším slibem vypadá?
D.L.: To je pravda. Ta kniha by měla být pro jeho nejmladší vnučku, která se narodila letos 13. září. Mám tak ještě pár let čas, než začne rozum brát :).

Blíží se vánoce, lidé přemýšlí, co nadělí svým nejbližším. Chystáte nějaké překvapení i Vy pro své čtenáře?
D. L.: Bylo by hezké, kdyby mí čtenáři našli pod stromečkem nějakou mou knihu. A kdyby z ní měli radost. Jinak nemám příliš možností je překvapit. Ledaže by ve mně uzrál námět na nějaký vánoční příběh. Uvidíme…

M.V.: Já doufám, že bych mohla malé čtenáře potěšit něčím malovaným a tak věřím, že snad někteří z nich najdou pod stromečkem jednu z letošních podzimních knih, které jsem ilustrovala a nedávno vyšly. Na výběr mají: Kouzelné křeslo od Enid Blytonové, Naši sousedku čarodějnici od Zuzany Pospíšilové, nebo Nezbedníky od Martiny Drijverové. A samozřejmě si stejně jako David přeji, aby tam našly Pohádky pro dospělé děti a nedospělé dospělé, anebo Billa Madlafouska.

Jak slavíte vánoce u Vás doma?
D.L.: Zcela v duchu českých tradic. Na začátku prosince začneme s dětmi připravovat těsta na vánoční cukroví, abychom je pak chodili do lednice uždibovat tak dlouho, dokud nebudeme muset udělat nová. Třiadvacátého večer ozdobíme stromeček. Čtyřiadvacátého ráno si slíbíme, že nebudeme jíst, abychom viděli zlaté prasátko, načež si dáme ke snídani vánočku a k obědu talířek plný štědrovečerního bramborového salátu, takže prasátko zase neuvidíme. Ve tři začneme smažit, v půl šesté zasedneme ke stolu, ve tři čtvrtě na šest někomu začneme vytahovat kapří kost z krku, v šest se rozezní zvonek od stromečku, takže děti k němu vyběhnou a začnou rozbalovat dárky. A když je poté dáme kolem deváté spát, naložíme si se ženou další porci kapra se salátem a pak svorně usneme u pohádky.

M.V.: U nás je to velmi podobné, jen časy a některé detaily se mírně liší. V poledne jíme krupičnou kaši, u stromku zpíváme koledy a večer jsou děti vzhůru déle než my.


Děkuji Vám za milé povídání. Přeji Vám mnoho dalších společných knížek, které budou dělat radost malým i velkým čtenářům.


© Jarmila Syptáková, 1. 12. 2011 Knihy Svět dětské fantazie