Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Irena Gálová: Maminka Lískulky

Irena Gálová: Maminka Lískulky


Pod rukama jí nedávno vznikla velmi zajímavá knížka, která čeká na vydání. Tentokrát nejen pro děti, ale pro celou rodinu. Podíváme se v ní za šimpanzy. Ale nebudeme předbíhat, paní Irenu Gálovou vyzpovídáme hezky popořádku. Je to bezesporu zajímavá osobnost dětské literatury, protože od roku 1993 žije v Čechách, mluví slovensky, píše česky a..a..a… zbytek se dozvíte z jejího životopisu na našich stránkách. My se raději vrhneme do otázek.

Takže…

Začneme od Lískulky. Každý autor má ty své postavičky v hlavě, když o nich píše příběh. Líbí se Vám Lískulka v televizní pohádce?

Líbí, oči ovšem nesměla mít zelené, protože při animaci by zeleň jejích očí mohla splynout třeba se zelení listů. Mrzelo mě to, ale zvykla jsem si, že má Lískulka ve večerníčcích oči barvy nebe a v knížkách jako listy lísky.

Byla zachována atmosféra příběhu tak, jak jste si ji vysnila?

Nejenom zachována podle mých představ, ale v mnohém je i předčila. Do literárních scénářů jsem v závorkách popsala spoustu detailů, čímž jsem dramaturga zřejmě zdržovala. Technické a obrázkové scénáře velmi důsledně připravila režisérka Nataša Boháčková.

Která Lískulka byla na světě dříve – televizní nebo knižní?

Knižní. Až dva roky poté vznikla animovaná. Než dostala postavička Lískulky svou podobu, to trvalo! Byl vypsán konkurs, Lískulky to byly různé, jedna měla smutné oči a přílišnou přejemnělost, jiná na mě působila tak trochu jako zrůda, další připomínala Barbie a tvářila se vyzývavě, nechtěla bych ji za kamarádku. S Vlastou Baránkovou, která nám nejvíc vyhovovala i z hlediska možné animace, jsme pak podrobně probíraly třeba i kapsu na Lískulčině sukýnce. Že má být jakoby kostrbatě našitá dítětem, přesněji broučí „švadlenou“ zobonoskou lískovou, což je brouček s opravdu zázračnými dovednostmi.


Jak vidno, shodly jste se, protože vznikla postavička nevtíravě krásná, která podle mého názoru, je přesně tím, co by si pod jménem Lískulka děti představily. Je to tak?

Ve svém psaní jsem detailistka, vše mám předem přesně promyšleno, což asi ilustrátorům i vadí. Kreslit vůbec neumím, ani jen ty panáčky či sněhuláčky s knoflíky. Přesto jsem se přinutila nakreslit Lískulku, co mi lítala před očima, zachytit ji na papír. Mám ty skice odloženy, smála jsem se, když můj bratr řekl, že si dá jednu zarámovat. Jenže jsem neměla odvahu ukázat je ilustrátorce. Věřila jsem jí ve všem, jenom tu a tam nějaká připomínka.


Chystáte pokračování filmové Lískulky?

V pytlích ve skříni mám hodně literárních scénářů o Lískulce, některé jsou už ve stadiu obrázkových scénářů, které zpracovala režisérka. Nejsou ale peníze. Filmovou Lískulku mám „napytlovanou“ – a víc nic – už pěkně dlouho.


A co pokračování knih o Lískulce?

V posledních letech jsem párkrát začala a pak přestala, protože jsem dělala na něčem jiném, co mi připadalo naléhavější.Teď mám ale vážně období Lískulky, jejích dalších příběhů. Nejprve vyjdou reedice těch, které jsou už na světě dvanáct roků. A po nich nové knížky.


V těch znovu vydávaných bude i něco nového?

Bude, jenže ne přímo v ději. Podstatná úprava je ta, že dvě dřívější knížky budou teď spojené v jedné. Oživím je různě, jinačí budou první i poslední strany knih a hlavně obálky.


Jinakost obálek – v čem?

Mám velkou loutku Lískulky, větší než roční dítě. Je to památka na výtvarníka Josefa Podsedníka, který už bohužel nežije. Od jedné výtvarnice mám zas drobounkou Lískulčičku, jak leží v přírodním lískovém oříšku. Je upečená z těsta a vypadá opravdu jako Lískulka se vším všudy. Má i tykadla s jednou zelenou a druhou červenou kuličkou, mrňavou jako zrníčka máku. Na besedách se děti diví, že mám s sebou Lískulky dvou velikostí, teto, to už ta maličká tak vyrostla? Zatím jen s tou velkou loutkou chodíme fotograf a já po lesích, fotografování je to přímo dobrodružní a nesmírně náročné. Čili obálky knih o Lískulce budou fotografické. Miro Švolík je opravdu zajímavý fotograf. Mimochodem – o zákulisí toho fotografování bude něco tu a tam i na mém blogu www.irenagalova.cz/blog.


Kdy vyjde první taková Lískulka – nebo už vyšla?

Teď, dvanáctého listopadu 2008.


Ve chvíli, kdy píšete pohádku pro děti, Vám naskočí v hlavě přesný obraz hrdinů?

To ano, postavičky mých knih se mi v hlavě vylíhnou i se svým vzhledem. Až když je před vnitřním zrakem konkrétně vidím a vymyslím pro ně jméno, až tehdy mám pocit, že jsou kus mne a já kus jich. Už se můžu do každé vcítit, vkládat jim větičky do pusy jakoby bez mého přičinění, sama jsem nejednou překvapená, cože to z nich vypadlo.


Máte vždy při psaní jasno v ilustrátorovi?

Málokdy se stane, že nevím, kdo bude ilustrovat knížku, kterou právě vymýšlím. Někdy je to složitější, třeba než vyšel Oslíček Bílé Ouško, přešlo možná deset let. Psala jsem tu knihu pro ilustrátorku, jejíž obrázky miluji, a směrovala jsem všechno k tomu, aby duch knihy harmonizoval s duchem jejích ilustrací.Vyměnila si se mnou spoustu skic a xeroxů, dokonce i z  delšího pobytu v Kanadě. A nakonec z toho nebylo nic, začala mít problémy se zrakem. Dlouho jsem pak hledala jinou malířku, a měla jsem štěstí – našla jsem skvělou Venduli Císařovskou. Umocnila v knížce i to, co bylo skryto mezi řádky.

A co ilustrování jiných knih?

Žabka Žabetka byla stvořena pro Jana Kudláčka, jehož tvorbu obdivuji fakt dlouho. Byla jsem šťastná, že jsem ho po letech poznala, a on hned po přečtení rukopisu řekl, že to je jeho svět. Anebo Zdenka Krejčová… Kromě poetických akvarelů umí velmi mistrně kreslit všechno z přírody. Známe se již léta, ještě když mi ilustrovala Sabrinku. Tak právě s ní jsem dělala sérii knih ze světa přírody, pohádky doplněné faktografickým povídáním – Ukolébavky pro dudka, Jak přišly na svět pampelišky a Náhrdelník pro žirafu Eiffelii. Pak jsem zas měla velkou radost, když začala můj rukopis Tak se měj, divoženko! ilustrovat Renáta Fučíková. Jsou to moc působivé obrázky. Zúročila jimi magičnost příběhu i prostředí Džungbungu, ostrova divoženek. Reálie tohoto pohádkového ostrova jsem si zčásti vymyslela a po měsíční pobytu na Srí Lance jsem je ještě různě dotvářela.

Máte úžasné internetové stránky www.irenagalova.cz. Jsou příjemně a přehledně zpracované, informací je tu přesně akorát, ani moc, ani málo… navíc skvělý blog. Kdo vymyslel tak geniální grafický návrh?

Abych měla na internetu svůj web a blog, to je nápad mého muže. Koncepci a dizajn těchto stránek jsme vymýšleli spolu s Milanem Nedvědem a Jirkou Pětvaldským, oni to pak realizovali. S ilustračními prvky dopomohla Vlasta Baránková.

Prozraďte nám, prosím, něco o novém projektu, o nové rodinné knížce o šimpanzích. Vím, že vnikala poněkud zajímavě… z poznámek ošetřovatelky… na co se tedy můžeme těšit?

Rukopis „Se šimpanzy ve dne v noci“ čeká na toho správného nakladatele. Pracovala jsem na něm tři roky a s těmi šimpanzy jsem vlastně byla sžitá větší půlku života. Moje kamarádka byla jejich ošetřovatelkou třicet pět let a po celý čas si psala deník. Náš společný kamarád je dlouhá léta fotografoval, pracoval jako fotograf v zoo a mohl nahlédnout do zákulisí, vystihnout ten správný okamžik. Podrobnosti by teď zabraly hodně místa, mám je ale na mém webu, v části Připravované knihy. Je tam leccos ze „zoologické kuchyně“ v přeneseném smyslu slova i skutečném, a taky pár fotek.


Máte ráda zvířata. A z hmyzu, jak říkáte, nejradši kudlanky nábožné. Souhlasím, že jsou velmi zajímavým objektem pozorování. Dospěla jste již tak daleko, že je máte doma?

Ne, kudlanky nechovám, vím ale o člověku, který svou kudlanku nechal pohřbít na zvířecím hřbitůvku tady v Praze. Byla jsem tam, viděla jsem její hrobeček. Já mám s kudlankami hodně zajímavých zážitků ještě z dob, kdy jsem bydlela v Bratislavě. Nosila jsem je domů a pozorovala s lupou i bez lupy, jsou úchvatné. Hned pak jsem je vrátila na loučku, kde žily. Jsou to důstojná stvoření, otáčejí hlavou s tváří srdíčka a uhrančivě vás pozorují. Přestože je to hmyz, měla jsem pocit, že komunikuji s pejskem. Nemohla bych je oddělit od přírody a věznit v nějaké skleněné nádobce. Doma mám jen pár šídel, nádherných i po smrti. Někdo je našel na půdě domku u potoka a nosil mi je postupně.


Také ráda sbíráte a dostáváte kamínky a kameny. Proč vám tak učarovaly?

Začalo to obdivem skal. Pamatují toho hodně, a mlčí. Stromy jsou taky svědky dávných událostí, ale „mluví“ aspoň šuměném listů ve větru.Odkdy bydlím v Praze, zamilovala jsem si skály na Divoké Šárce kousek od nás. No a kamenů i kamínků mám strašně moc. V domě i na zahradě. Když jsme se zahradou začínali, vyskládala jsem záhony kameny a kamínky tak, že se střídaly různě barevné plochy. Teď jsou ale celé porostlé skalníky a mně musí stačit, že vím, že tam pod nimi ty barevné kamínky jsou.


Který z vašich kamenů je ten nej?

To fakt nevím. Cením si kámen, vypadá jak pomalovaný, ten jsem našla u moře na ostrově Kauai, jednom z Havajských ostrovů. Až doma jsem objevila dvě miniaturní zkamenělinky, co z něj vykukují. Zkameněliny hodně větší, těch taky mám, ale nebudu se o nich rozšiřovat, je to téma nesmírně zajímavé… Mám ráda i kameny, já je tedy vyjmenuji: Smějící se pes Falco (z Nekonečného příběhu), Ovečka s růžovou mašlí na uchu, Dobře naladěný kámen, Smutný kámen, Bochník chleba, Člověk spící jako kámen, Bílé jamkaté srdíčko… ten mi přinesl kamarád z jižní Itálie. Kamenů s jamkami anebo i s hlubšími výklenky mám víc, takové jeskyňky. Ve své knihovně jsem dovnitř naaranžovala figurky – jakoby divoženky z té mé knížky. Ty taky bydlely ve skálách. A mám i proděravělé kamínky, ty jsem navlékla na provázek coby korálky. Jo, a před léty jsem měla chuť vyrvat z dlažby ve Finsku kočičí hlavu s převislým ouškem.

Moc děkuji za zajímavý rozhovor a přeji nejen nové Lískulce, ale i „šimpanzím příběhům“ bezproblémový příchod na svět a mraky spokojených čtenářů.



© Renata Petříčková, 10. 11. 2008 Knihy svět dětské fantazie

 

> Další články najdete v rubrice