Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Jeane DuPraudová: Město Ember - recenze

Jeane DuPraudová: Město Ember - recenze


Vybrat si pro svůj beletristický debut na poli dětské literatury dystopii a příběh navíc, pro zvolený žánr velmi netradičně, rozdělit do čtyř svazků je počin velmi odvážný. Ať je první díl cyklu Jeane DuPraudové jakýkoliv, rozhodně se nejedná o průměrné dílo.

Kniha mě zavedla do tajemného města Ember obklopeného věčnou tmou. Jeho obyvatele před ní chrání jen automatizovaný systém městského osvětlení, které je závislé na dodávce proudu pocházejícího z podzemní řekou poháněného Generátoru a na přísunu nových žárovek pocházejících z Hlavního skladu. Sklad vším potřebným pro Embeřany naplnili mýty opředení Zakladatelé, kteří nejen postavili a plně vybavili město Ember, ale také pro něj vytvořili systém školství a systém správy v čele s voleným úřadem starosty. Starostům byl také svěřen tajný úkol předávat si z generace na generaci bezpečnostní schránku s časovým zámkem, která obsahovala instrukce k dalšímu počínání. Plán vycházel až do okamžiku, kdy se sedmý starosta města Ember pokusil do schránky dostat násilím. Výsledkem bylo jen drobné promáčknutí, nemocný starosta však umírá dříve, než stihne předat tajemství svému nástupci. Schránka tak končí zapomenuta v jeho bytě. Touto událostí končí prolog a otevírá se vlastní příběh titulu.

Děj je zasazen do roku 241 od osídlení, což znamená, že Embeřané město využívají už o 21 let déle než Zakladatelé plánovali. Autorce se podařilo výborně vystavět reálie „recyklovaného“ města, kde je potřeba každou věc využívat a opravovat až do úplného rozpadu. Díky klaustrofobické atmosféře stále častějších výpadků proudu a s nimi spojeným strachem ze tmy jsem se od knihy nemohl odtrhnout
a vysloveně hltal každou další kapitolu. Přímo jsem cítil obavy obyvatel, co by se stalo, kdyby se Generátor definitivně rozbil a světla Emberu pohasla navždy.

Příběhem nás provází bývalí spolužáci Doon a Lina. Právě ukončili svou školní docházku a čeká je Den rozřazení, což je jakési zasvěcení do dospělého života, kdy jim je náhodně přiděleno první zaměstnání. Na tomto místě musím paní DuPraudové zatleskat, protože se jí povedl naprosto geniální vypravěčský tah. Hlavním hrdinům je dvanáct let, protože školní výuka v Emberu je velmi elementární. Pro mladého čtenáře, na kterého je kniha cílena, jsou tedy hrdinové atraktivní svou velmi blízkou věkovou kategorií, ve fikčním světě tetralogie Kniha města Ember jsou hrdinové naopak považováni za čerstvě dospělé. To jim umožňuje pohybovat se po městě naprosto svobodně a zároveň je to opravňuje k dospělejšímu myšlení.

Zaměstnání, která hrdinové vykonávají, umožňují hlouběji nahlédnout do fungování města Ember. Až mrazivě působí postupné zjišťování, kolik toho o svém světě Embeřané nevědí. Ve škole se naučili jen to, že Zakladatelé postavili město, aby jeho obyvatele ochránili před nějakým globálním neštěstím, nikdo však neví před jakým. Představa, že jsou naprosto odkázáni na elektrický proud a zároveň nevědí jak funguje a jen výměnou rozbitých a opotřebovaných součástek opravují Generátor, je hrozivá (pokud odhlédnu od skutečnosti, že si nedovedu představit, jak někdo může opravovat tak složitý přístroj, aniž by věděl, jak funguje). Naprostá závislost obyvatel na Hlavním skladu také budí mnoho otázek – proč jim Zakladatelé nepředali vědomosti, jak pěstovat olejnaté rostliny a zpracovávat je, a místo toho vybavili skladiště zásobami oleje na více než dvěstě let? Proč obyvatelům zatajili principy výroby elektřiny a proč před nimi zatajili výrobu jakéhokoliv přenostného světla? Proč odstranili jakékoliv informace o světě v době před postavením města Ember? Proč se báli předčasného opuštění města natolik, že riskovali ztrátu instrukcí? Bohužel ani na jednu z těchto otázek první díl neodpovídá a nevědomí obvyvatelé jen tupě čekají na spásu, která nepřichází. Zato dochází zásoby všeho, především žárovek. A tak svit města pomalu slábne a do ulic se pomalu vkrádá neproniknutelná tma.

Doon a Lina jsou jediní, kteří nějak aktivně hledají záchranu pro město. Dokonce se jim podaří díky shodě náhod objevit onu ztracenou (a nyní již otevřenou) schránku s instrukcemi, bohužel však již značně rozžvýkanou Lininou mladší sestřičkou. Velká část prvního dílu se pak zabývá dešifrováním fragmentů tohoto listu. Nikdo tomuto objevu nepřikládá větší význam, a tak se pouštějí do pátrání na vlastní pěst. Bohužel si však autorka opakovaně vypomáhá náhodnými objevy či okolnostmi, a tak jsou hrdinové spíše vláčeni osudem, než aby posunovali děj aktivně kupředu.


Když si v knize nalistujeme vnitřní stranu desek a zahledíme se do nádherně vyvedené mapy, zjistíme, že město, navržené pro padesát rodin, je podle přiloženého měřítka velké asi jako Václavské náměstí v Praze – to vyvolává otázku, proč postavám trvají přesuny po městě tak dlouho? Vůbec ve mě s postupujícím textem stále více převládalo přesvědčení, že fyzika si v tomto příběhu vzala dovolenou. Autorka totiž umí výborně vylíčit strach obyvatel z nedostatku věcí, jejich neustálé opravování a dědění, bohužel její znalosti trvanlivosti materiálů končí u oblečení a nábytku. Nikdo mě nepřesvědčí, že železné dveře ukryté v blízkosti řeky (tedy ve velmi vlhkém prostředí) budou naprosto bezchybně fungovat po dvěstě čtyřiceti jedna letech! Stejně tak představa, že obyčejný papírový deník, psaný inkoustovou propiskou by byl po stejné době ve vlhkém prostředí ještě čitelný a šlo v něm listovat, aniž by se rozpadl, je prostě nesmysl. Navíc je nalezení deníku (opět čirou náhodou) důležitá událost, protože obsahuje klíčové informace o počátcích města Ember.
První díl cyklu Kniha města Ember, podle hlavního dějového prostředí pojmenovaný Město Ember, může čtenářům nabídnout hororovou atmosféru plnou hmatatelného strachu ze tmy. Odpovědi na stále se množící otázky budou čtenáři společně s hrdiny hledat s lačnou nedočkavostí a na konci knihy začnou netrpělivě vyhlížet vydání druhého dílu. Mě osobně však velmi rušilo mnoho faktických nesrovnalostí (popsaných výše), kterých si podle mého názoru musí všimnou i žáci vyšších ročníků základní školy. Stejně tak se nemohu smířit s rozpaky, které ve mě vyvolává autorčino podsunování informací hlavním hrdinům za pomoci náhod.

 

© Tomáš Lavička, 16. 4. 2009 Svět dětské fantazie