Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Jiří Holub : Jak se žije se strašidly

Jiří Holub : Jak se žije se strašidly


Jiří Holub je autorem Vzpoury strašidel či starší knížky Kolik váží Matylda. A tomu se budeme věnovat asi nejvíc, i když se tedy sluší představit tohoto zajímavého člověka například tím, že se narodil v Žatci a je členem tvůrčí skupiny Hlava nehlava (spolupracoval na Tisíci jizev, či Ruce vzhůru) a píše tak osobitě, že se to snad nedá zaměnit s jiným autorem. A vystřídal řadu povolání, od prodavače, po cestovatele až po instruktora přechodu přes žhavé uhlíky až po nynějšího kastelána na Hrubém Rohozci… a tam ho patrně přepadla jednoho dne ta strašidla… nebo ne? Počkejte, tak se na to zeptáme…

 

Jak to bylo, pane kasteláne, nejsou na Hrubém Rohozci již zmiňovaná strašidla??? Případně otázka ryze vážná a bez nadsázky – viděl jste někdy nějaký nadpřirozený hradní či zámkový úkaz?
„Na Rohozci, aby jeden strašidlo pohledal. S baterkou, se zjevným pergamenem, s médiem i duchohledačem jsem zatím neuspěl, nezbývá než doufat, že nakonec nějaký zapomenutý přízrak vyleze ze sklepa, nebo hluboké hladomorny, kterou se zámek pyšní. Rohozec má jako všechny zámky svou, takříkajíc „paměť ve zdech“. Jako všude na jiných hradech a zámcích, i tady občas něco zapraská, zavzdychá, projde se po parketách, či bouchne dveřmi, ale jak má dojít na fyzické setkání…znáte to. Duchová jsou čeládka povětšinou stydlivá, tak se o nějakém navázání kontaktu nedá mluvit. Osobně ovšem na duchy a přízraky věřím, předchozí hrad, kde jsem pracoval – hrad Švihov v západních Čechách, to byl pro milovníky tajemna hotový ráj. Temné sály, místa, kde vás mrazilo, jen jste vstoupili, a kam nechtěly chodit ani děti ani psi. Tam nebylo těžké na nadpřirozené síly věřit a občas mít i pocit, že člověk zahlédl něco – někoho, kdo tu před chvilkou nebyl. Jak říkám, věřím na to, že tyhle staré budovy jsou něco jako promítačky, které občas ukážou i něco, co už mělo být dávno zapomenuto…“


A teď čistě teoreticky, a úplně beze srandy, kdyby se takové setkání tváří v tvář stalo, bál byste se?
Já strašně…
Víte co, já vám na tohle odpovím, až se tak stane a pak vám povím, jak moc jsem se bál – tedy jestli vám to budu mít šanci ještě povědět, protože duchovi jeden nemůže věřit ani zblo…

Stejně jako onen věhlasný cestovatel z Holic prý rád cestujete? Prozraďte nám, jestli Vás na cestách napadají věhlasná témata a inspirace k psaní nových knížek?
„Holubové už to asi mají v osudu, cestovat, neustále se přesouvat a cítit ten nepokoj, co vám říká, je načase jít dál, a ještě kousek dál. Po „prastrýci“ Emilovi (jak mu důvěrně říkám, ač krom toho, že v mém rodném městě studoval na gymnáziu, nemáme nic společného) jsem tuhle chuť poznávat a objevovat zdědil - stejně jako on jsem se zamiloval do Afriky a poté do Jižní Ameriky, kde v zimě, kdy si kasteláni vybírají dovolenou, nahřívám hřbet a poznávám místní kulturu. Ohromně jsem přilnul k Chile, hrozně rád hladím sochy na Velikonočním ostrově, mám rád ekvádorské neprostupné pralesy, stejně tak jako suchou Bolívii nebo pestrobarevné Mexiko – tahle místa mě inspirují, dobíjí a dovolují mi žasnout nad tím, jak rozdílní lidé na zemi žijí. Tématem mých knížek jsou spíš Čechy, ale ani jedna v Čechách nebyla napsána. Matylda vznikala v Chile, Vzpouru strašidel doprovázelo šumění oceánu v mexickém Puerto Escondido, třetí knížka, která vyjde letos v březnu, poznala neúprosné slunce na Rapa Nui a za dva dny odlétám k Nilu, kde plánuju dokončit svojí čtvrtou věc… „

Pane jo, to se máte… to já na tvůrčí psaní musím být zavřená mezi nehostinnými čtyřmi stěnami domova, protože i zpěv ptáků mě bere soustředění. Skoro nevěřím, že se při šumění oceánu a takové kráse kolem dá sednout a ponořit se do pohádky? Vážně to jde?
Určitě je to věc individuální, ze školy znám lidi, co psali jen při hudbě, ve dne, v noci, na střeše, pod jezevčí skálou, za trnkovým keřem, 20 000 mil pod mořem, každý to má prostě nastavené jinak. A v tom je ta naše jedinečnost krásná. Že na nic neplatí jeden zákon a jedna možnost. Tak je to i se samotným psaním, ta hra na Boha. Vy jste ten, kdo rozhodne, jestli někdo bude žít, zemře, zmizí nebo se naopak narodí. Já jsem holt z těch, co ty zvuky kolem potřebují, když je moc ticho, uspává mě to a nic nenapíšu. A protože spím mnohem raději, než píšu, je vám určitě jasné, jak by to dopadlo.
………………

K psaní a humoru vás prý přivedla babička, která byla vypravěčským talentem, což jste po ní patrně mohutně podědil… Asi máte v hlavě a ve vzpomínkách celou horu jejích historek. Můžete se o nějaké její historky či styl podělit? Víte, ne každý má tak vyprávěcí babičku…
„Já měl v tomhle případě štěstí hned dvakrát. Jedna babička ze Slovenska, druhá ze zakarpatské Rusi, obě neuvěřitelně vitální a plné příběhů. Jedna s humorem laskavým, druhá s humorem černým jako asfalt. Slovenská nás šíleně (za vydatné pomoci dědy) strašila, když vyprávěla hrůzostrašný příběh o Drlumrlu – slovenské lesní bestii, měli s dědou vymakanou spolupráci a zatímco ona líčila strachy pomalu nedýchajícím vnoučatům, jak hrozně svítily netvorovi oči, děda za oknem chatky u řeky připlácl obličej podsvícený baterkou na okno a my už jenom ječeli a pištěli. Domů od ní jsme se vraceli. bledozelení a nevyspalí většinou s tikem v oku a pocitem, že nás za každým rohem hrozí něco sežrat. Nikdy, opakuji nikdy, nezapomenu na příběh o Živém vlasu, co vycucl holčičku zevnitř, stejně tak jako na Janka Obližtopánka a další povětšinou hodně hororové hrdiny babiččiných „pohádek“. Vyprávět, co všechno jsem se od babiček dozvěděl, by bylo na několik knížek. Jednu mám v hlavě a částečně i v laptopu, takže nezoufejte, že jsem takhle pěkně obešel otázku, při troše štěstí se jednou o těchhle úžasných dámách a jejich až neuvěřitelném životě dočtete…“


Tak to se moc těším…Nyní se zeptám na jeden vpravdě historický okamžik, který by měl každý autor znát… i když občas nezná a není to nic divného, nápady chodí podivuhodnými cestičkami. Tak tedy, kdy a kde vás napadla první myšlenka na to, že napíšete „něco jako“ Vzpouru strašidel?

http://www.svetdetskefantazie.cz/vzpoura-strasidel„Něco jako Vzpoura strašidel ? - začala vznikat na Literární akademii, na semináři tvůrčího psaní u spisovatelky dětských knih Ivony Březinové. Zadání bylo, přineste si obraz, reprodukci, pohled s nějakým dějem a na jeho základě vytvořte povídku. Já měl doma z předchozího působení na Červené Lhotě plakát od Adolfa Borna, kde je zámek a před ním několik figur, ve kterých by čtenář dnes bezpečně rozeznal scénku „slavnosti v utajení“, která je součástí Vzpoury. Tam se zrodila krátká asi třicetistránková povídka, kterou jsem na základě žádosti nakladatelství nakonec o nějakých čtyřicet stránek, ve čtyřiceti stupních za vydatného šplouchání oceánu, rozšířil, poupravil a připravil k vydání. Z kratičké povídky je knížka, která se do tří měsíců vyprodala, a okamžitě jí vyšel dotisk. No není to príma?“


To není príma, to je grandiózní!!! A co Matylda? Netoužíte po kočce se jménem Matylda? Jaký máte vůbec vztah ke kočkám?
„Matylda je kočka na jedničku s hvězdičkou. Je chytrá, pomáhá kastelánovi z nesnází a toleruje duší sebranku na Červené Lhotě. To víte, že bych takovou kočkou nepohrdnul! Musel jsem ale vzít zavděk kocourem, co před nějakým půlrokem na zámek, kde pracuju, přišel a už nějak zapomněl odejít. Je otylý, rozcapený, vybíravý, myši chytá v nejnevhodnější chvíli a v nestřeženém okamžiku je láduje do návštěvnických pantoflí, krade dětem na školním výletě řízky a chytá rybičky v zámeckém bazénku, ožírá kytky a děsně prudí služebního psa. Dodnes nedostal jméno, říkáme mu Ty blbče šedivej, Ty čuně, nebo prostě Pusťtenřízek! S Matyldou nemá nic společného a já vím, že přišel jen proto, abych nemohl říct, že se někdy v životě nudím.“

No tak to „Pusťtenřízka“ pozdravujte…. A napište o něm něco… vypadá jako sympaťák! A jak to vůbec je? Když píšete příběh, máte jeho pevnou kostru v hlavě, nebo jen tušíte, že to o něčem bude, ale příběh jako takový se rodí přímo pod Vašimi prsty bez nějakého většího přičinění mozkové kůry?

„Ač se mě to na Literární akademii snažili naučit, neumím sestavovat kostru příběhu. Nejde to. Jakmile mám kostru, okamžitě ztrácím zájem, všechno už vím, tak proč v tom pokračovat. Mně stačí jedno slovo, jedna věta, jedna situace, jeden vjem a najednou prásk! Situace je na světě. Nikdy nevím, kam příběh dojde, jestli vůbec najdu konec a řešení, prostě píšu, směju se a pláču s postavami, pak dojde nápad a rozepsaná věc putuje do šuplíku, kde se na ní časem přilepí žvejkačka, vylije náplň z propisky, myš užvejkne roh a plíseň pohltí první stranu. Za rok, dva, omylem v šuplíku něco hledám (většinou tu žvejkačku) a najdu příběh, přečtu ho, nadchnu se a rozhodnu se ho dokončit. Tak je to se mnou a tvořením. Žádná sláva, obdivuju ty, kteří mají dar mít v celé věci jasno a umí se donutit psát každý den. Já tvořím, jak žiju, buď mě něco baví, nebo nebaví. Buď mi něco jde, nebo nejde. Nebo mi to jde a to mě tak znechutí (že to jde tak snadno), že se rozhodnu přestat a hledám jinou zábavu. Už bych měl asi dospět, ale mám strach, že i v tomhle bodě jsem totálně selhal…“


To naprosto chápu, mám to stejně. Pevná kostra zabíjí tvůrčího ducha…ovšem je tu riziko chaosu a zašuplíkování. Kdo je Vaším cenzorem? Komu dáváte přečíst rukopisy, než s nimi obejdete nakladatele?
„Na škole to byla moje skvělá učitelka a později velmi vážená přítelkyně, dramatička Daniela Fischerová, maják, který mě vedl tmou až do bezpečí přístavu (věnování z knihy Kolik váží Matylda). Jsem nesmírně vděčný, že mi ji život přihrál do cesty a nikdy si nepřestanu vážit tichého, křehkého přátelství. Po škole nastoupila nesmlouvavá kritika skvělé brněnské kamarádky Kristýny (předlohy zakleté Kristýny z rybníka), která studuje asi devadesát vysokých škol najednou, pracuje v osmi zaměstnáních a přesto má ještě čas jezdit provázet na zámek, hrát na varhany, flétnu, činely, pilu (motorovou), triangl, nervy a zpívat. Ta je mi v současné době dokonalým cenzorem, kritikem a rádcem. Když mě chce hodně vytočit, pronese něco jako: „tak tahle pasáž je jako by ji napsala Lenka Lanczová!“ nebo jinou „lichotku“, diskutuje se mnou o koncích MÝCH (!!!) knížek, týrá mě a pak mi ještě sní všechno před ní poschovávané jídlo. A protože jsem sebemrskač, dovoluju jí, aby četla všechno jako první – a zatím nám to funguje! Aspoň doufám…“


Tak to je dobře, dobrý první cenzor je polovina úspěchu a smutné je, když chybí…A Vaše oblíbená knížka z dětství?
„Jé, těch bylo. Miloval jsem a stále miluju Srub u zlatého klíče, Soví jeskyni, Tajuplný ostrov, ságu o Mumincích, Karkulína ze střechy, pohádky Kam běží modrá liška nebo Lovce orchideí! Doma jsme měli ohromnou knihovnu, oba rodiče i sestra knížky milovali a to se určitě přeneslo i na mě. Knížky stále vítězí před televizí, a doufám, že už se to nezmění.“


Kastelána již děláte celkem dlouho, neuvažujete o nějaké té změně??? Třeba daleké cestě nebo práci popeláře?
„U památek jsem už asi třináct let, za tu dobu jsem vystřídal čtyři hrady a zámky, jednou s kastelánováním praštil, právě proto, že jsem měl pocit, že mi něco utíká, a tak jsem taky utekl- za prací do Afriky, odkud jsem se po třech měsících vrátil, protože jsem přišel na to, že ať je svět sebekrásnější a kultury sebepestřejší, nic se nevyrovná tomu místu, kterému hrdě říkám doma. Mám prostě rád vůni pískovcových skal a borovic, letní noci u jihočeských rybníků, borůvky a ruce lepivý od smůly, svoje přátelé, co mám jenom tady a výlety po hradech a zámcích, prostě tyhle malé poklady. Čím jsem starší, tím víc si tu sounáležitost uvědomuji. To neznamená, že v zimě rád neuteču někam, kde je vedro k zbláznění, nekonečná velikost oceánu, ruiny po starých zmizelých národech – ale stejně tak rád, jako tam, cestuju potom zpátky. Domů.“


To je dobře. A co chystáte pro své věrné čtenáře?
„Věrné (i nevěrné) čtenáře snad potěší dospělácká novela, která vyjde letos v březnu. Zádušní mše za hraběnku je právě o tom „co je to doma a jak je důležité nějaké to „doma“ mít. Za pár dní odlétám do tepla dokončit další dětskou knížku s pracovním názvem „Jak se zbavit Mstivý Soni!“ Dají li ti nahoře, dokopu se k dopsání dalších dvou rozepsaných věcí, ale kdo ví? Třeba mě psaní bavit přestane a začnu – nevím, třeba dělat zvířátka z kaštanů, hrát na cimbál nebo opravovat věžní hodiny. To se prostě uvidí.“


Tak při těchto všech činnostech přeji pevné nervy, kupu štěstí a hodně inspirativních zážitků a pořád tak skvělý břitký náhled na svět, neb to je pro duševní zdraví asi nejdůležitější…

© Renata Petříčková, 28.2. 2011 Svět dětské fantazie