Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Markéta Vydrová: Barvy byly moje první hračky

Markéta Vydrová: Barvy byly moje první hračky


Jednoho červencového dne roku 1968 se mamince výtvarnici narodila dcerka Markétka. Již jako malá věděla, že chce malovat a kreslit obrázky do dětských knížek a nic jiného dělat nechce. Cesta za jejím snem byla dlouhá, prvně tvořila pouze do šuplíku, až se svým mužem Danielem vytvořila autorskou dvojici Vydry. On jako námětář a ona jako ilustrátorka obohatili svými vtípky časopisy Dikobraz, Podvobraz, Sorry a další humoristické měsíčníky. První opravdová ilustrovaná kniha byla Na co hrají varani, která je plná zvířátek, básniček a nádherných obrázků. Od té doby má stále co na práci a věnuje se svým milovaným ilustracím. Ilustrovala mimo jiné knihy Pohádky pro dobrodruhy (Zdeněk Šmíd, Olympia), Malý bílý koníček (Elizabeth Goudge), Sedmilhář Josífek (Daniela Krolluperová), Správná parta a kouzelný míč (Daniel Kuhln) a spoustu dalších. Kdo chce vědět více, může si přečíst autobiografii Markéty Vydrové uveřejněnou na našich stránkách nebo přímo na webu ilustrátorky www.ilustrace-marketa-vydrova.estranky.cz

Všimla jsem si, že váš život je už od počátku úzce propojený s výtvarným uměním, pamatujete si ještě, co vás jako dítko nejvíce fascinovalo v tajuplném světě štětců a barev?

Ona malovala moje maminka, která je vystudovaná výtvarnice, takže štětce a barvy byly moje první hračky. A když dítko zjistí, že se dají v nestřeženém okamžiku pomalovat tapety kam až ruka dosáhne, nebo celý jazyk inkoustovou tužkou, tak je to fascinující. Hlavně pak pro rodiče. Malování a různé výtvarno mě pak provázelo celé dětství, vychodila jsem snad všechny lidušky a výtvarky, občas jsem i něco vyhrála na nějaké soutěži, což mě asi motivovalo, ale hlavně mě to pořád bavilo. A když mě ten "liduškový" dril chvilkama přestával bavit, tak mě to zase začít bavit muselo. O to se postarala moje maminka. Asi mírné donucovací prostředky jsou potřebné... I vejška (zahradní architektura) byla spojená hodně s výtvarkou, takže takhle se to se mnou vezlo. Pak následovalo období takového hledání, kdy jsem zkoušela různé výtvarné techniky (třeba dřevosochaření, nebo velkoplošné malby na zdi) a jedna technika mi zůstala - batikování a malování na textil. To mě vedle ilustrací hodně baví a jak mám možnost, tak si jdu trošku "zabatikovat", jako si jde někdo zaběhat:-).



Protože se naše povídání zaměřuje hlavně na dětskou literaturu, můžete nám prozradit, jaká byla Vaše nejmilejší kniha? Zdali jste se ji také pokoušela zdobit svými obrázky?

Dřív tolik knížek nevycházelo jako teď, ale mám pocit, že ty co vyšly, stály za to. Milovala jsem obrázky Jiřího Trnky, na které si vzpomínám z knihy Zahrada. Tu jsem opravdu prožívala a potom také nedostižného Zdeňka Buriana. Jako malá jsem byla s maminkou na návštěvě u něho v atelieru, to byl úžasný svět! Co se týká mého vlastního raného ilustračního vkladu, vůči mé milované Zahradě jsem měla respekt, (možná způsobený nedostatkem nepomalovaného místa:-), ale jinak když v knížce obrázky chyběly, tak jsem je přece musela domalovat ... K dětským knížkám obrázky patří. Ale neomezovala jsem se jen na doilustrovávání knížek bez obrázků...byla jsem v tom dost neodbytná a tak i ty obrázkové knihy neunikly mému zásahu. Volné půlstrany se přede mnou třásly:-)

 


Máte ještě schovanou nějakou knihu, kterou jste takto domalovala? Třeba abyste svým dětem přiblížila dobu svého dětství?

Takhle rané obrázky se skutečně v jedné knize dochovaly. Byla to kniha Pohádky od Boženy Němcové a nakladatel se dopustil té osudné chyby, že kromě nádherných ilustrací Karla Svolinského si dovolil v knize ponechat právě ty volné půlstrany:-) Kniha je uložena u mé maminky v Kroměříži. Natálka ji ještě neviděla, ale co nevidět to napravím. Vašík, kterému táhne na šestnáct, už moje veledíla viděl:-) Každopádně v tomto jsou obě děti, Natálka i Vašík po mě. Přeilustrovaných knih z jejich raného dětství máme také spoustu:-)

A jak se vaše děti tváří na to, že je její maminka ilustrátorka, která svými barvičkami zdobí dětské knihy? Určitě jim musí spolužáci závidět…

No, obecně děti, které doma nemají ilustrátora, či podobný element, mají pocit, že spisovatelé, básnici a ilustrátoři jsou lidé, kteří v reálném světě spíše neexistují, jsou někde schovaní, mimo svět ve kterém se děti pohybují. Takže vím, že jim to spíš zpočátku spolužáci ani nevěřili a Natálka byla trošku nešťastná z toho, když ji podezřívali, že si vymýšlí. Přeci nějaká běžná maminka spolužačky nemůže ilustrovat knížky!:-) Jinak oba to berou asi normálně, protože mámu denně vidí kreslit a malovat, všechny ilustrace vidí jako první (a jsou přísní kritici:-). Takže když potom vyjde další knížka, je to pro ně zase další forma toho, co vidí pořád u mě na stole. S tím rozdílem, že pak už to mají i s textem:-)

Vaše postavičky jsou veselé osůbky s úsměvem od ucha k uchu. Kde pro ně hledáte inspiraci? Stává se někdy, že Vás někdo tak zaujme, že ho prostě musíte nakreslit?

Inspiraci určitě především u dětí. Obrázky by měly působit dětem radost a smích je toho nejlepším prostředníkem. Rozesmátá tvářička rozesměje i ostatní. Nejsem příliš příznivcem supermoderních stvoření s obří hlavou a polopochmurným výrazem. Spousta dětí i dospělých je velmi inspirujících...a znáte to...skoro každý rád pozoruje lidi...já jsem v tom opravdový maniak. Nasávám do sebe ty charaktery a pak je tahám z paměti jako z trezorku. Ale funguje to i opačně...vymyslím si klučinu, namaluji ho a za tři dny potkám úplně stejného třeba v obchodě. (Možná je nějak záhadně vyrábím:-)

Knížka Na co hrají varani vznikla ve vaší domácnosti, kde ji váš muž napsal a vy jste ji ilustrovala. Narazili jste na nějaký zádrhel? Třeba já bych asi některá neznámá zvířátka nakreslit nedokázala…

Když kniha vyšla, tak se ukázalo, že některá zvířátka skutečně nejenže neznaly děti, ale ani paní učitelky. Třeba ochechule je velké zvíře, něco jako lachtan nebo mrož, říká se jí také mořská kráva. Ale jedna paní učitelka si myslela, že je to vážka... Takže abych všechna zvířátka dokázala namalovat, předcházely tomu dny neustálého studia, kdy jsem ležela ponořená do encyklopedií a přírodopisných knih a studovala jejich podoby a zvyky, neustále je skicovala. Musela jsem je napřed opravdu dobře zvládnout namalovat realisticky zpaměti, než jsem jim mohla dát svou karikaturní zkratku, vnutit polohu, jakou jsem potřebovala a ve které se nikdy v knihách ne a ne vyskytnout:-) A můj muž, který sice vystudoval VŠZ, si také občas musel osvěžit, jak některá zvířátka vypadají a kde žijí, než o nich začal psát. Třeba zrovna ta ochechule. Básničky jsou totiž i o takovýchto méně známých potvůrkách:-)


Co myslíte, že je u dětských knížek nejdůležitější?

Určitě musí děti bavit. Něčím je oslovit. A kromě toho malinko vychovávat, nenápadně jim nabízet i něco jiného, než na co jsou zvyklé z většinové produkce. Zlobíme se, že děti mají sklon ke kýči...bodejť by neměly, když ze všech stran útočí baculatá kachňata s tvářinkami jako melouny ruku v ruce s anorektickými bárbínkami. Ale stejně pořád tajně doufám, že nakonec zdravý rozum zvítězí a děti si raději přečtou Zahradu, anebo pustí Medvědy od Kolína. (Pořád na tom pracuju:-)


Čtete knihy, které ilustrujete? Stalo se Vám třeba někdy, že to byla taková „blbost“, že jste ji odmítla ilustrovat, nebo nějaká taková, kdy jste se musela k práci přinutit?

Musím je číst a velmi pečlivě, ale čtu je ráda, protože ty, do kterých se rozhodnu jít, se mi opravdu líbí. To odmítnutí přichází spíše ještě před tím, než se do knihy "zakousnu". Knihu, jejíž rukopis už čtu a začínám zpracovávat, musím mít v té chvíli už vnitřně odsouhlasenou. Nakladatelství mi pošle napřed ukázky, zeptá se, jestli mi to vyhovuje a pak teprve na základě mého rozhodnutí spolupráce započne, nebo ne. Samozřejmě jsem i odmítla ilustrace. První odmítnuté, to si vzpomínám, byly do knihy, která měla být právě plná takových těch hýkajících mazlíčků, okatých telátek, růžových holoubků. Úplně jsem se otřásala. Nabízený honorář byl víc než velkorysý, ale požadavek na ilustrace víc než praštěný. Nikdy bych nic takového nevzala.

Jeden případ, kdy jsem se musela "chytit pod krkem" a občas se přinutit k práci byl, když jsem ilustrovala matematiku pro třetí třídu. Doslova jsem totiž nesnášela malování geometrických těles, která nemají výraz a charakter, pouze tvar:-). Ještě že to jinak zachraňovalo množství dětiček a kouzeník, kterí tam byli také.

Nebo si vzpomínám, že se mi stalo, že jeden spisovatel mi přesně diktoval co mám malovat a neustále mi mluvil do práce, ač sám výtvarně neobdařen a jeho poznámky byly typu: prosím, tu nohu o půlcentimetru doleva apod... tak tam to trochu skřípalo kvůli komunikaci a diktátu:-)
Ještě se vrátím k tomu čtení...zvlášť v dětské literatuře je naprosto nezbytné se s knihou zcela ztotožnit, znát ji skoro zpaměti, každý detail a drobnost. Děti jsou velmi citlivé na nepřesnosti toho typu, že například Karolínka je černovlasá a nosí brýle, ale ilustrátor tohle klidně ignoruje a udělá ji hnědovlasou bez brýlí. Jako malé mi tohle hrozně vadilo a vadí dodnes a říkám si, že pak už je úplně jedno, jestli místo medvěda je králík, protože ilustrace pak nesouvisí s knihou a děti tohle rozčiluje. Mám raději, když jsou děti veselé:-)

 

Dokončila jste právě ilustrace knihy pro dospělé Dudáci a vlčí hlavy od Zdeňka Šmída. Byla to velká změna proti dětským knihám?

Byla i nebyla. Pana Šmída ilustruji strašně ráda, protože on je moje krevní skupina. Jeho jemný, laskavý a inteligentní humor, občas trochu sarkastický, ladí s mým osobním nastavením a jeho knihy jsou potěšující. Ilustrovala jsem jeho Pohádky pro dobrodruhy (ta je dětsko-dědská, čili vícegenerační) a pak několik knižních obálek. Každou z těch knih i v případě, že šlo jen o obálky, jsem pečlivě přečetla, abych vyloupla to podstatné. A pak přišli Dudáci a vlčí hlavy. Jemný posun byl v tom, že jsem se mohla tak nějak víc rozjet a pořádně rozvinout svého humoristického ducha. Toho samozřejmě nechávám řádit i u dětské literatury, ale tam ho musím kočírovat trošku jinak a jinými cestičkami, s jiným výrazem...těžko se to vysvětluje. Stejné je to v tom, že ať dětské knihy, nebo tato pro dospělé, jsou pro mě studnou potěšení. Humorné, ulítlé věci, to mi opravdu sedí. Vážným tématům až tak neholduji.


Na jakou novou knihu s vašimi obrázky se mohou děti těšit?

Na češtinu pro čtvrťáky od nakladatelství Fraus! To se mají na co:-)...chystám se ji udělat pořádně veselou!


Moc Vám děkuji za příjemné povídání. Přeji Vám, ať máte vždy náladu a chuť kreslit tak pozitivní obrázky jako doposud.

© By Marťánek 25. 11. 2008 Knihy Svět dětské fantazie

> Další články, které by Vás mohli zajímat z rubriky "Kdo ilustruje knihy"