Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Michal Černík : Za Pražáka se nepovažuji

Michal Černík : Za Pražáka se nepovažuji


Prostě


Nikdo lásku neporučí                              
jako neporučí sadu
aby kvet

Nikdo lásku nezakáže
jako nezakáže ptáku

aby vzlét


Nikdo lásku nevysloví
i kdyby to zkoušel
třeba tisíckrát

A pak to řekne třemi slovy
nehledaně prostě
Mám tě rád

 

Autora těchto poetických veršů Michala Černíka netřeba představovat. Patří k  našim nejvýznamnějším básníkům. Jeho verše dokážou stejně tak rozesmát jako přinutit k zamyšlení či pohladit.


Vašim rodným městem jsou Čelákovice. Zde jste se roku 1943 narodil a žil čtyři desítky let. V roce 1988 jste se přestěhoval do Prahy. Co vás k tomu vedlo?

Se ženou jsme dojížděli do Prahy do zaměstnání, jedna cesta z domu do práce trvala hodinu a tři čtvrtě, když vlak neměl zpoždění. To byl první důvod k hledání bytu. Pak jsem měli dceru a nechtěli jsme, aby byla od rána do večera ve školce a poté dítětem s klíčem na krku. Teprve až po osmi letech se mi podařilo sehnat bydlení a stal se ze mne Pražák. Za Pražáka se však nepovažuji, i když zde bydlím přes dvacet let.



Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Bydleli jsme v Praze Dejvicích, kousek byl Hrad a pod ním kasárna, kde jsem skrze plot vídával tanky. Proto jsem chtěl být prezidentem anebo tankistou. Prezidentem jsem jen doma při nedělním obědě, když zasedám v čele stolu, a ke zbraním všeho druhu mám vztah jako správný pacifista.



Jak jste trávil v dětství prázdniny?

Doma v Čelákovicích, chodili jsme se s kamarády koupat do Labe a na slepé rameno Gráda. Já pionýrem nebyl, zato jsme měli klub Lasiček, který vedl můj starší bratr Milan, plnili jsme bobříky a pořádali sportovní soutěže a bojové hry. Strašně jsem toužil prožít prázdniny někde na chatě v horách anebo na táboře jako kluci od Bobří řeky, ale to se mi nikdy nesplnilo.



Jaké knihy jste měl v dětství nejraději?

Jako malé dítě jsem miloval knížku Míša Kulička v rodném lese s Trnkovými ilustracemi, dále Ferdu mravence, a v trávě jsem hledal mravence s červeným puntíkatým šátkem. Později jsem si rád četl pohádky Boženy Němcové, pročetl jsem všechny vydané Verneovky, s kamarády jsme si půjčovali mezi sebou tehdy nevydávané Mayovky, několikrát jsem přečetl Foglarovy Hoši od Bobří řeky. V pravém slova smyslu mne uhranula Erbenova Kytice, kterou dodnes považuji za zlatou knihu našeho písemnictví. Byl jsem náruživý čtenář a pilně jsem chodil do knihovny a vedl si seznam přečtených knížek. Doma jsem měl malou knihovničku, která čítala přes sto knížek. To byl můj poklad.



V Brandýse nad Labem jste vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština dějepis. Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Na jednu stranu to byl léta nádherná, protože jsme byli mladí a nedovedli jsme si představit, že by svět mohl fungovat jinak. Na druhou stranu to byla pro mne nuzná léta, protože maminka měla vdovský důchod 701 korun, bratr a já jsme studovali, brali sociální stipendium, sice nejvyšší, ale vyžít se z něj nedalo. V zimě i v létě jsem jezdil na pravidelné brigády, často jsem dělal závozníka v Prefě v Toušeni, nebo jsem brigádničil v ocelárnách Koněv na Kladně nebo na povrchu na dolech. Naučilo mne to sklonit se k fyzické práci, vážit si práce a vážit si věcí, které jsem si z peněz kupoval.



Po ukončení studia jste pár let učil na základní škole. Co vám dalo povolání učitele?

Hodně. Učil jsem v druhé polovině šedesátých let v pohraničním městečku Nové Město pod Smrkem, které ještě neslo stopy onoho divokého osidlování po válce. Například ve třídě jsem měl děti více než deseti národností, také cikány. Povím jeden příklad. S největšími grázly jsem měl úmluvu, že od nich nebudu vyžadovat větné rozbory a podobné gramatické libůstky, nebudu je zkoušet, stačí, když budou mít sešit a po ránu od někoho opíšou úkol, nebudou mne při vyučování vyrušovat, klidně si mohou při vyučování číst nějakou knížku a já jim dám čtyřku. Paráda, co? A oni to dodržovali a respektovali i mne a měli jsme docela dobrý vztah i potom, když skončili školu. Takových zkušeností bych mohl vyprávět mnohem víc.


Mimo jiné jste byl redaktorem dětského časopisu Sedmička pionýrů a vedoucím redaktorem dětské literatury v nakladatelství Panorama. Co bylo vaší pracovní náplní? Co se vám na této práci nejvíce líbilo?

V Sedmičce pionýrů jsem pracoval deset let, jezdil jsem na reportáže, poznával jsem republiku a s tím jsem objevoval spoustu věcí, kterými jsem se nechal udivovat. Snažil jsem se reportáže psát co nejlépe, šlo spíše o literární črty, nakonec jsem z nich postupně vydal tři knihy Tráva roste až k moři, Deset tisíc píšťal, Kniha dní. Nechtěl jsem v časopisu dělat kulturu proto, že normalizační léta sedmdesátých let poznamenala nejvíce právě kulturu. Rád vzpomínám na mého šéfredaktora Jana Rysku, skvělého spisovatele pro děti, rozuměli jsme si. Když odešel do důchodu, odešel jsem z časopisu do nakladatelství Panorama, kde jsem byl vedoucím redaktorem dětské literatury. Zde jsem se snažil dětskou produkci pozvednout textově a především výtvarně, kvalita tu byla ubohá. Dostával jsem se tak stále víc do rozporu s některými šíbry v podniku a na republikových kontraktech se všemi nákupčími. Nakupovali paskvil od třetiřadých výtvarníků, kteří jim za to nechávali desetiprocentní provizi, a já jim do toho šlápl. Kvalitu výtvarnou a autorskou jsem si prosadil. Z výtvarníků začal pro Panoramu kreslit třeba A. Born, H. Zmatlíková, Z. Miler, G. Filcík. Z. Krejčová, K. Franta, J. Kalousek a tak dále. Paní Zmatlíková, když jsem ji vyzval ke spolupráci, mi povídá: „Ale nevrátíte mi to, že ne?“ Ujistil jsem ji, že nevrátím. Stálo mne to však spoustu energie a nervů. Pochopitelně tu byly pokusy mne zkorumpovat, nabídky na tehdejší dobu byly lukrativní, pak byly pokusy mne vydírat, šíbři vymýšleli různé podrazy, žena se o mne bála, nakonec mi ředitel podniku nabídl, ať nechodím do práce, že mne bude platit. Jistěže jsem odmítl. Náš vygradovaný spor skončil tak, že já jsem z podniku znechuceně odešel a poté byl odvolán i ředitel. Tehdejší korupce s tou obludnou dnešní se však nedá vůbec srovnávat.

A co se mi na té práci líbilo? Že jsem se poznal s kvalitním autory, že jsem s nimi dělal, že jsem si jejich kvalitu v tlaku šíbrů a trhu obhájil. Práce pro děti mne bavila, byla nejméně deformovaná tehdejší ideologií, vždy jsem se radoval z dobrých výsledků. Osud mne pak pracovně zahrál do světa dospělých a už se mi nikdy nepodařilo se k práci pro děti se profesně vrátit, i když jsem se o to mockrát pokoušel.



Knížky pro děti jsou většinou ilustrované, stejně tak i vaše knížky. Máte nějakého nejoblíbenějšího ilustrátora, ilustrátorku?

Vždycky jsem si přál, aby nějakou mou knížku dělala paní Zmatlíková. V osmdesátých letech mi ilustrovala leporelo, a teprve až ke konci jejího života mám od ní ilustrace ke dvěma knížkám Za zvířátky do pohádky a Tátové a mámy, radujte se s námi. Už se jich nedožila. Dále mám rád ilustrace Gabriela Filcíka, spolu jsme dělali čtyři knížky, z toho tři v poslední době. Oba umí to, co umí málokdo. Ve své kresbě jsou prostí, a přitom osobití, nedeformují, nepitvoří se, jejich kresby jsou dějové a hlavně laskavé. Z ilustrátorů pro děti školního věku mám rád Stanislava Dudu, dělali jsem spolu dvě knížky, Neplašte nám švestky a Pohádky o kohoutkovi a slepičce. Ta první dostala v osmdesátých letech nejvyšší ocenění za ilustraci na světové výstavě dětských knížek v Bologni, kde jsou desetitisíce dětských knižních titulů. Za padesát let konání výstavy to byl náš čtvrtý oceněný výtvarník. Dudu jsem navrhoval pro svůj další rukopis, ale nakladatelé ho odmítají, není pro ně komerční. Dále bych chtěl zmínit Jindřicha Kovaříka. Udělal mi nádherné ilustrace ke knížce humorných nonsenosvých verčů Mějte se hezky, ale v roce 1990 byla knížka v Albatrosu stornována a už nevyšla. Teď mi ilustroval, opět svým nenapodobitelným způsobem, knížku Tati, ty snad umíš čarovat, která vyšla v Dialogu. Knižní trh jeho ilustrace nebere, dává přednost kýči a paskvilu. Velmi si cením Květy Pacovské, která dostává za své ilustrace všude ve světě ocenění, je držitelkou ceny H. Ch. Andersena, které se říká „malá nobelovka“, ale tady už nevydala dvacet let žádnou knihu, knižní trhovci a absence kulturní politiky ji odsunula do zapomnění.

A málem bych zapomněl. Úplně ze všech si nejvíce považuji Josefa Ladu. Jako malý kluk jsem si v jeho obrázcích ukazoval, vstupoval do jejích dějů. V posledních letech se mi podařilo s Ladovými obrázky udělat tři knížky, jednu editorskou a dvě autorské. Jeho kresby vnímám jako sen o dávném a nikdy nenaplněném dětství. Je geniálně prostý jako česká lidová píseň.



Půjčím si vaši otázku, kterou jste kdysi položil spisovatelce Markétě Zinnerové. Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?

Zpětně si uvědomuji, že mnohé věci jsou umělecky slabé, nedotažené. Mají třeba dobrý nápad, ale onen nápad je nutné napsat jinak. Často se k některým starším textům vracím a přepracovávám je.



Mladý písničkář z Moravských Knínic Pavel Helan zhudebnil některé vaše básničky. Víte o tom, jak se vám jeho pojetí vašich básniček líbí?:

Pavel Helan neměl texty, jedna jeho známá knihovnice v Brně mu doporučila moji knížku Neplašte mi švestky. Některé básničky se mu natolik líbily, že je zhudebnil a zpívá. Mezitím jsem se poznali, byl jsem na jeho koncertu. Líbí se mi jeho humorné až komediální pojetí hudby Ale on má daleko širší škálu, hlavně nechce zpívat klišé a přihlouplé banality. V tom mi je sympatický. Počátkem letošního roku jsem pro něj napsal několik nových textů a řadu textů lidových parafrází, které jsem se snažil povýšit trochu do roviny poezie. Tak jsem zvědavý, zda z toho něco vznikne a co.


Kdysi jste prozradil , že soupeříte s Hrubínem. Jaké je vaše skóre?

Opravdu si Hrubínovu tvorbu velmi cením, jak jeho říkadla, tak veršované pohádky, kterých je pouhých čtrnáct. Považuji je za skvost naší poezie pro děti. Jsou prosté, originální, jedinečné, obsahují v sobě víc, než je ve slovech. Ale k tomu, aby básník napsal takové verše, musí dozrát umělecky a lidsky. Mně se to začalo ponejvíce dařit až v devadesátých letech, kdy jsem napsal své nejlepší verše pro malé děti a z nich jsem pak měl možnost v nakladatelství Euromedia Group - Knižní klub připravit soubor Knížka pro děti od dvou do pěti, kde jsou převážně říkadla a kratičké pohádky. A vloni mi zde pak vyšel soubor sto deseti veršovaných pohádek Pohádkové chvilky dětem do postýlky. V obou knížkách jsou verše, o kterých si skromně i neskromně myslím, že jsou důstojným soupeřem Hrubína. To skóre však musí posoudit jiní. Těší mne, že knížky se stále dotiskují, že vyšly v opravdu vysokém nákladu. Svědčí to o tom, že určité procento rodičů chce koupit svým dětem hodnotné knížky, výtvarně a textově, nikoliv ty paskvily a kýče, kterými je zavalen trh knížek pro děti.



Jste také editorem mnoha knih, co je na této práci nejtěžší?

Nejtěžší je najít nakladatele, který by parádní knížky pro děti vydal. Podařilo se mi realizovat řadu takových parádních výtvarných knížek pro děti v nakladatelství BMSS-Start, při jejich koncipování jsem vycházel z vizuelní představy, vybíral jsem ilustrace a texty, připravil pro grafika hrubou maketu. Byla to krásná práce, krásná zábava a malé dobrodružství. Už se mi však nepodařilo realizovat připravený výbor z ilustrací Karla Franty a Adolfa Zábranského, přitom mnoho jejich ilustrací pro děti vyšlo jen v Německu, Švýcarsku nebo jinde. Investovat do výroby velké celobarevné knihy přijde na půl milionu a je to pro českého nakladatele tak riskantní, že by ho případný i jen malý zájem trhu podnikatelsky položil. Letos před Vánoci má v BMSS-Start vyjít poměrně obsáhlý výbor z českých ilustrátorů a autorů pro malé děti nazvaný Paci, paci, pacičky, pro kluky a holčičky. Ale co dnes není na stole, to neplatí, tak abych to nezakřikl. Měl bych i jiné projekty, ale už s největší pravděpodobností zůstanou jen v mé hlavě.



Ke které vaší knížce pro děti máte nejvroucnější vztah?

Vyjmenuji tři a všechny jsou se značkou Euromedia Group - Knižní klub. Knížka pro děti od dvou do pěti, Pohádkové chvilky dětem do postýlky, obě jsou s ilustracemi Gabriela Filcíka, jsou to mé knihy stěžejní. Dále se zde těším na vydání mých souborných pohádek o kohoutkovi a slepičce, pohádky vznikaly v rozmezí dvanácti let.

Děkujeme za nádherné vyprávění. Přejeme Vám slunečné léto plné pohody  a isnpirace. Především pak  další a další nadšené čtenáře Vašich knížek.

 

© Jarmila Syptáková, 1. 7. 2008 Knihy Svět dětské fantazie,www.svetdetskefantazie.cz

> Další články najdete v rubrice