Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Michal Vaněček : Je hezké vracet se celý život k dětským knížkám

Michal Vaněček : Je hezké vracet se celý život k dětským knížkám


Michal Vaněček je autorem několika knih spíše pro dospělé, které s nadhledem a humorem glosují krizové situace a to jak ty „jen“ průšvihové denní situace, nad kterými můžeme mávnout rukou, ale i průšvihy vážné, třeba jako ta, která pojednává o tom, kterak je možné přežít rakovinu… Nově však přichází i s knížkou pro nejmenší čtenáře. Medvědí prázdniny jsou rozhodně něčím, co se běžné nabídce na trhu rozhodně vymyká.

Recenzi knihy si můžete přečíst zde

Trošku neobyčejný autor dětských knih, na co se ho zeptat jako první. Asi na jeho vzory, co říkáte. A tak mi to nedá, jaká byla, pane Vaněčku, vaše nejoblíbenější dětská knížka či oblíbený autor?

To není úplně jednoduchá otázka. Tedy, jednoduchá otázka to je, ale není na ni jednoduchá odpověď. Ať píši cokoliv, uvědomuji si, že se mi někde v hlavě vynořují texty, které jsem někdy kdysi četl, krásné češtinské obraty. Určitě čerpám nepřímo nápady a inspiraci z řady knih, které jsem v dětství četl. Asi to nebyla jediná knížka, ale měl jsem několik knížek, vážných i humorných, které jsem četl tím způsobem, že jsem je už v podstatě znal nazpaměť a prostě jsem vzal knížku, kdekoliv ji otevřel a plynule navázal. Co bych vyjmenoval ? Pohádky o mašinkách Pavla Naumanna, Mayovky, sbírka povídek Školní výlet Jaroslava Haška. Ač to bude znít divně, ve svých pětačtyřiceti letech jsem si vloni s nostalgií přečetl znovu, asi podvacáté, Malého Bobše, kterého jsem v dětství četl jednak povinně, ale jednak i nepovinně, protože se mi ta knížka prostě líbila. A třeba tohle je knížka, kterou lze číst celý život. Tenkrát to bylo povinné, protože se to hodilo. Dneska je to zajímavé číst, protože si člověk přehodnocuje i ta dobová hodnocení a postoje. Osobně si myslím, že je hezké vracet se celý život k dětským knížkám. Ony totiž dětské knížky většinou píší dospělí, a jejich postoj je čitelný mezi řádky, myslím, že dobrá dětská knížka by měla být na celý život.
Takže, asi jsem neměl jednu opravdu nejmilejší knížku, bylo jich moc …Mimochodem – co je na mne jako na autorovi neobyčejného ?

No právě ta fantazie… Momentálně jsem začtená do Astrid Lindgrenové a Lotty z Roštácké uličky a ano… to je ten váš styčný bod s paní Lindgrenovou… ten dokonalý průnik do dětské hlavičky, do dětské fantazie, do toho, co přesně dětem v hlavičkách běží, přesně jak říkáte, v některých dílech pro děti je prostě znát, že je psali „chytří dospělí.“

Ale to u Vás neplatí. V Medvědích prázdninách jste nechal naplno hrát svoji fantazii ohledně zcela nových fyzikálních zákonů, vymýšlel jste nové druhy zvířat, nové přírodní zákony… to vše na planetě Brumlinuši. Přiznám se, že mne to doslova fascinovalo a říkala jsem si, kdy asi tyto poměrně složité a zábavné „novoty“ vznikaly? Jak jste nad nimi přemýšlel, jak jste k nim došel?

Já vás teď možná strašně zklamu. Mne by to totiž taky moc zajímalo, jak jsem k tomu došel. Ta knížka vznikla trochu zvláštně. Byli jsme se ženou a dětmi na dovolené kdesi v horách. A chodili jsme po horách a mne najednou začaly napadat takové různé medvědí hlouposti. A stalo se to, že jsme vždycky došli navečer domů, já jsem usedl ke kapesnímu počítači a na strašně mrňavé klávesnici jsem napsal kapitolku a manželka to ze strašně mrňavé obrazovky dětem četla na dobrou noc.

Pak jsem chtěl napsat pokračování a neměl jsem nápad. Vůbec. A pak jsme zase asi po třech letech jeli na to místo v horách a já jsem sednul a začal zcela spontánně psát pokračování. Takže já si myslím, že někde v těch horách je místo, kde odkudsi z vesmíru plynou ty medvědí příběhy a já to tam jenom zapisuju. A tyhle medvědí příběhy zůstaly doma v šuplíku několik let. Pak jsem je daroval panu doc. Astlovi, který mne operoval, když jsem dostal rakovinu. A on mne přiměl, abych to vydal. Vidíte, všechno zlé je k něčemu dobré.

Mohu se k tomu ještě vrátit? To je právě ta zmiňovaná knížka pro dospělé, s nadhledem o vážné nemoci? Jak jste vůbec dostal ten nápad, že takovou zkušenost využijete a podělíte se se světem. Člověk by řekl, buďte rád, že jste zvítězil a raději zapomeňte…

Já si docela skromně nemyslím, že to byl můj nápad. Já totiž od té doby věřím na to, že všechno v životě člověka má nějaký smysl, jenom je potřeba ten smysl v danou chvíli pochopit. Docela bez nadsázky řeknu, že si myslím, že jsem onemocněl rakovinou proto, abych vydal knížku Hovory R. To bylo tak, že když jsem ležel v nemocnici, psal jsem si deník. Prostě proto, abych se jednak zabavil, odreagoval, abych si začal z té tragedie dělat trochu srandu. A asi taky proto, že jsem si říkal, tahle zkušenost se nedá jinak zachytit. Pocity můžete zachytit jedině psaním, ty se nedají vyfotit, nafilmovat. Tak jsem si psal průběžně deník, posílal ho mailem domů, kolegům do práce a tak. A pak, s odstupem pár měsíců, jsem se odvážil ho poslat i panu docentu Astlovi, který mne operoval a léčil, a dosud léčí a hlídá. Trochu jsem se bál, protože jsem měl pocit, že si tam možná občas dělám trochu legraci z doktorů a z nemocnice a že by se to třeba nemuselo líbit. Jenže pan docent se mi pak ozval s tím, že by stálo za to k tomu udělat rozhovory lékaře s pacientem a naopak a celé to vydat. A tak jsme došli k tomu, že na trhu podobná knížka není a že kdyby její vydání pomohlo jednomu, jednomu jedinému člověku překonat srážku s touto neblahou nemocí, tak to stojí za to. No a pak jsme k tomu pili pivo a zjistili, že jsme stejně staří a že od dětství milujeme kresby pana profesora Kantorka a že mu musíme napsat, protože kdyby to neilustroval ON, tak to prostě radši nevydáme. Ale panu Kantorkovi se to líbilo a ilustroval to a já myslím, že ta kniha už alespoň několika lidem pomohla, a to je dobře. A k té Vaší větě „buďte rád, že jste zvítězil…“. Víte, tahle zkušenost je hodně o tom, že nikdy nemůžete říct „zvítězil jsem“. Je to přesně o tom, jak bylo v Sedmi statečných o tom chlapovi, jak padá s mrakodrapu a v každým patře si říká „zatím je to dobrý“. Jediný rozdíl mezi námi, co se pereme s rakovinou a tzv. zdravými lidmi je v tom, že ti zdraví o tom zatím neví … Ale jak jsem psal i v těch Hovorech – je důležité, abych to přežil, protože kdybych napsal takhle srandovní knížku o rakovině a pak na ni umřel, tak jako autor budu vypadat jako vůl, uznejte sama….

To máte naprostou pravdu a to jsou slova moudrá. Takže budu držet palce, ať ten pád z mrakodrapu trvá ještě nekonečně dlouho… Vraťme se ale zase k dětem. V Medvědích prázdninách jste „odborníkem na cokoliv“… zajímá vás archeologie, astronomie, historie, vůbec… různé tyto zajímavé vědy?

Astronomie, fyzika a podobné vědy mne lákaly vždycky, byly to moje oblíbené předměty ve škole. Fascinuje mne to dodnes. Určitě se to projevilo i v té medvědí knížce. Snažil jsem se tam podsunout dětem nějaké informace z fyziky, astronomie a tak podobně. Je to samozřejmě smíchané s nejrůznějšími nesmysly a výmysly, ale to už je na čtenáři, aby si někdy na hodině fyziky řekl „aha, to jsem četl v medvědích prázdninách!“, a usoudil, že to byla pravda nebo nesmysl

 

> Pokračování