Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Michal Vaněček: Maličký, hubený a slabozraký

Michal Vaněček: Maličký, hubený a slabozraký


Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami jedno malebné království. Tedy, spíš bylo, než nebylo. A vlastně - každé království je za devatero horami a devatero řekami. Záleží totiž na tom, odkud byste do takového království šli. Do toho království se dalo jít přes mnoho hor a mnoho řek, ale bylo tady od nás vlastně úplně blizoučko.
V tom království vládl král, který měl královnu a mladého kralevice. A taky měl spoustu dvořanů a poddaných, ale to není pro tuto pohádku vůbec důležité. My se podíváme na tři chlapíky z úplně jiného království, kam se mladý kralevic jednoho dne vypravil. Ale začněme pěkně popořadě…
Když kralevic dosáhl věku dospělosti, zavolal si ho jednoho dne král a pravil: „Když jsem byl mlád, vypravil jsem se do dalekého království hledat nevěstu. Nebyl to úkol lehký, ale měl jsem štěstí. V nejrůznějších nesnázích mi pomohli Dlouhý, Široký a Bystrozraký, které jsem cestou potkal. Myslím, že o tom byla napsána dokonce pohádka. Jsi již dospělý, synu, je čas, aby ses taky poohlédl po nevěstě“.
Kralevic si pomyslel, protože pohádku samozřejmě znal ze školy a příběhy znal i z králova vyprávění: „To se ti, otče, řešily problémy, s takovou partou chlapíků. Jenže kde dneska potkáš tři chlapíky pohromadě, kteří něco umí a navíc mají odvahu tento um použít“.
Jenže co naplat, přání krále, i když je to váš táta, je přání krále. Kralevic si zabalil jídlo na cestu, oblečení, podíval se do mapy, kde leží nejbližší spřátelené království, kde by případně mohli mít hezkou a milou princeznu, a vydal se na cestu.

Šel, cestou necestou, loukami, lesíky, tu a tam se zastavil s lidmi na kus řeči, až překročil hranice sousedního království. Leželo ve velikém údolí mezi horami a princovi se zde zalíbilo a řekl si, že až dojde do hlavního města, mohl by zkusit štěstí a najít princeznu, kterou by si přivedl domů.
Byl už večer a slunce zapadalo. Šel zšeřelou vesnicí, kde nebylo ani živáčka, až na samém konci vesnice narazil na zájezdní hospodu. Na rozdíl od ztichlé vesničky se z hospody ozývaly vzrušené hlasy a kralevic usoudil, že se tam někdo s někým hádá.
Opatrně nahlédl dovnitř. U stolu, kde seděli tři chlapíci, stál vypasený hostinský, v tváři brunátný a křičel: „Na nocleh jste tu byli, pečeni snědli, víno vypili a na zaplacení nemáte, holoto!“.
Kralevic slušně pozdravil, jak byl zvyklý z domova, a zeptal se, co se stalo a jestli snad nemůže nějak pomoci.
"Ubytovali se tu“, láteřil hostinský, kterému břicho vzteky nadskakovalo a na čele mu naběhla žíla, „ všechno snědli, vypili a teď se ukázalo, že nemají na útratu“.
Tři chlapíci za stolem vstali a smutně se na prince podívali.
„Chtěli jsme si nocleh odpracovat“, pravil jeden z nich a druhý pokračoval, „Ale hostinský se nakonec rozhodl, že chce od nás peníze a ty my , jaksi, nemáme…“.
Kralevic si je se zájmem prohlížel. Ten, který promluvil jako první, vypadal, že stále sedí, protože byl, no, řekněme o hlavu větší než konev. Ten druhý byl zase neuvěřitelně hubený. Působil dojmem, že musí do místnosti přijít dvakrát, abyste si ho vůbec všimli. Ten třetí byl vzrůstu normálního, ale na nose mu seděly neuvěřitelně silné brýle, za nimiž zmateně mžoural po místnosti a snažil se zaostřit na kralevice.
Kralevic si je chvilku prohlížel a zželelo se mu jich.
„Zaplatím nocleh i snědené potraviny“, navrhl hostinskému.
Hostinský zaváhal. Chvíli si mladého následníka trůnu prohlížel a když došel k závěru, že tenhle mladík je slušně oblečen a asi bude mít na zaplacení, břicho se mu přestalo třást a žíla na čele mu splaskla.
„Dobrá, mladý pane, dobrá, když je tomu tak, posaďte se u nás, jídla máme dost, a vína plný sklep“.
Počkal, až mladý princ vysází na stůl první dukáty a začal se velmi snažit. Běhal do kuchyně a do sklepa, v blažené předtuše, že dnes udělá dobrou tržbu.
Kralevic se usadil vedle tří chlapíků za stůl a představil se.
Chlapíci se v úctě uklonili, netušili, že za ně dluhy platí mladý král.
„Kdo vlastně jste a kam jdete?“, otázal se kralevic, když dojedli a nechali si nalít do číší víno.
„Mně říkají Maličký“, pravil ten , co začal prve mluvit, a co stěží viděl na stůl, když se za něj posadil. Proto mu taky hostinský přinesl na židli polštářek, když viděl, že se dočká zaplacení.
„Já jsem Hubený“, řekl čahoun.
„A mně říkají Slabozraký“, dodal ten se silnými brýlemi a spokojeně mžoural na číši s vínem.
„Putujeme po světě“, pokračoval Maličký, „Snažíme se společně nějak uživit, každý sám jsme to měli dost těžké. Vždyť se na nás podívej. Náhodou jsme se potkali a teď se protloukáme společně“.
„A nemáte za útratu“, zamračil se kralevic.
„Jak se ti můžeme odvděčit, urozený pane?“, zeptal se Slabozraký, „nechceš, abychom šli k tobě do služby? Odpracujeme si u tebe to, co jsi za nás zaplatil“.

> Pokračování