Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Miloš Kratochvíl: Teď píšu "hodné knížky"

Miloš Kratochvíl: Teď píšu "hodné knížky"


Významný český spisovatel se narodil 6. ledna 1948 v Praze. Zde vystudoval nejdříve Střední školu průmyslovou a poté žurnalistiku na Karlově univerzitě. Od té doby je jeho život úzce provázaný se psaným slovem – píše texty k písničkám, divadelní hry, televizní scénáře pro děti i dospělé, básně, povídky, fejetony a v neposlední řadě také pohádky. Jako mnoho jeho kolegů, také Miloš Kratochvíl přispíval svými říkadly, veršíky a hříčkami do dnes již legendárních časopisů Mateřídouška a Sluníčko. Z nepřeberného množství jeho tvorby stačí připomenout Františka z Fanfárie, kterého zná z televizní obrazovky asi každé české dítko. Malý skřítek je tak populární, že mu autor věnoval již tři knihy - Františkovy pohádky z Kouzelné školky (Fragment 2006), Františkova velká kniha pohádek (Edice ČT 2007) a Fanfárie, která vyjde opět v Edici ČT letos v srpnu. Vloni mu vyšla kniha Čaroděj z nafukovacího stromu (Fragment 2008), podle níž napsal 13 dílů večerníčku z Halounského lesa. K tomuto úvodníčku měl pan Kratochvíl malé výhrady, tak mi nezbývá než ho citovat:

Nejsem významný, možná známý. Žurnalistiku jsem nedostudoval, někde to možná píšou nejspíš proto, že jim při krácení vypadalo slovo „nedokončil“. Studoval jsem ji při zaměstnání, když jsem pracoval jako redaktor v týdeníku Stadion (1972-80). Nechtěl jsem psát jen o sportu, toužil jsem jít na volnou nohu a pro pořádné psaní jsem nepotřeboval zkoušky z dějin dělnického hnutí a životopisů redaktorů Rudého práva.“

 

Dobrý den, jako vždy začnu svou oblíbenou otázkou: Jaká byla vaše nejoblíbenější dětská knížka?

Když mám jmenovat jednu jedinou, tak jsou to Ladovi Bubáci a hastrmani. Laskavost hastrmana Brčála a strašidla Mulisáka byla pro mě tak silným vjemem, že ovlivnila všechny mé televizní i psané pohádky. Mí čerti a strašidláci všeho druhu nikdy nebyli zlí. Vlastně když to tak vezmu, všichni mí „padouši“ byli jenom hloupí, nafoukaní, něčím zpitomělí… Až na dvě nebo tři výjimky jsem pro televizi napsal jen komediální pohádky. A teď píšu „hodné“ knížky.

Možná jsem se pro psaní jiných scénářů a knížek nenarodil, ale já to svádím na Josefa Ladu. Věnoval jsem mu knížku Rybáři a hastrmani, která vyšla před třemi roky ve Fragmentu. Dědictví tím snad přiznávám víc než jasně.

 

Bubáky a hastrmany máte v knihovně i dnes?

Mám. To pětapadesát let staré vydání. Přemluvil jsem tenkrát tátu, aby mi nechal kvůli knížkám udělat razítko se jménem. Myslel jsem si, že na čem je razítko, to se nedá ukrást. Byl to trochu naivní názor, i když je fakt, že moc razítek byla v té době děsivá. Nevím, do kolika knížek jsem si červeně natiskl jméno, ale zůstaly mi jen dvě. Bubáci a hastrmani a Ivanhoe. Rytíř Waltera Scotta se zlodějům možná ubránil mečem a ti dva Ladovi pašáci moudrostí a dobrotou, což je zázrak. Bubáci a hastrmani jsou prostě knížkou s kouzlem.

 

Vzpomínáte si na dojmy a pocity, které ve vás vyvolávaly knihy, když jste byl docela malý čtenář? Jak vás knihy ovlivnily?

Knížky z dětství si asi všichni zapamatujeme nejvíc. Hrdinové dětských knížek v nás zůstávají celý život, protože jsme jimi byli. Byl jsem Robinsonem Crusoe, Mauglím, Ferdou Mravencem, Kopčemem z Lovců mamutů, cestovatelem L.M. Pařízkem a díky knize Matka vlast – obrázkové dějiny československé z roku 1924 jsem byl taky Horymírem, Břetislavem, co unesl Jitku, nebo Ctiradem. Ale s ním jsem to měl složité. Nebyl jsem si jistý, na čí straně bych v Dívčí válce bojoval, protože se mi v té době šíleně líbily spolužačky Štojdlová a Strunová. Ale chlapy jsem taky zradit nechtěl.

Je to zvláštní, že v mládí se všichni ztotožňují s kladnými hrdiny, každý je rytířem cti a spravedlnosti a pak spousta těch Monte Christů sedí v kriminále právem, a Ferdové Mravenci využijí své šikovnosti k neuvěřitelným kouskům, zmizí v nepřehledných mraveništích a místo nich chytí Brouka Pytlíka… Asi nás knížky hodně ovlivňují, ale nemají sílu zachránit všechno.

 

Zřejmě jste v dětském věku četl hodně a dával jste knížkám přednost před lumpárnám a hrám s kamarády.

Jako dítě jsem toho přečetl opravdu moc. Já byl totiž čtenář z donucení. V šesti letech jsem dostal astma. Jaro a podzim pro mě bylo utrpením, ve škole mě v tahle období moc neviděli, takže jsem četl. Byl to náhradní život. Sám jsem kvůli nemoci nemohl skoro nic, tak jsem to hledal v knížkách. Ve třinácti mi puberta astma odnesla. Knížky šly spát do knihovny a já se snažil všechny lumpačiny a hry dohnat. Myslím, že docela úspěšně.

 

A jsou knihy, které jste neměl rád?

Nikdy mě nechytly komiksy. Beng! Bummm! Ňaf! A normální věta žádná. Normální věty jsem marně hledal i v Kájovi Maříkovi. Myslím, že jsem to vydržel tak do patnácté stránky. Dál to nešlo. Kája mi šel hodně proti srsti. Zrovna tak jsem nestál o to, být Foglarovým hochem. Ať už od Bobří řeky nebo odjinud. Chtěl jsem být kluk.

 

Tak Káju Maříka jsem taky schovala hned po první kapitole a už nikdy jsem ji nevytáhla

Odpor jsem měl i ke knížkám, které nám ve škole přikázali číst jako povinnou školní četbu. To pro mě bylo v pubertě nepřijatelné. Příkaz vyvolával revoltu… Později jsem zjistil, že mě nálepka povinného čtení odehnala od spousty výborných knih a zkreslila můj pohled na řadu skvělých spisovatelů. Ale vnucovali nám dost autorů, jejichž knížky si zasloužily, abychom je neměli rádi. Jména vám už neřeknu. K čemu by to bylo? Špatné knížky mají by zapomínány.

 

V nějakém rozhovoru s vámi jsem se dočetla, že se snažíte, aby se vaše díla dobře četla, pamatovala a byla malebná a zpěvná. Sama jsem jednou četla pohádku, která byla napsaná tak kostrbatě, že mi vůbec nešla přes rty. Jak to děláte, aby byly vaše knihy uchu lahodící?

Snažím se, aby měly věty rytmus a hezky zněly. Ideálem je, když má čtenář pocit, že přesně takhle to má být napsáno, že je to vyjádřeno krásně a jednoduše a jinak se to vyjádřit snad ani nedá. Snažím se držet svou prózu stručností, hutností a spádem v blízkosti svých básniček. V knížce pro děti není místo na samoúčelné exhibicionistické kudrlinky. Autor se tam nemůže předvádět jako krasořečník, na to nemají děti trpělivost.

 

Máte doma nějaké kritiky, nebo se spoléháte na svůj úsudek?

Spoléhám na svůj úsudek. Pár dokončených rukopisů jsem teď dával přečíst dceři, která je na mateřské dovolené, ale nijak to nerozebíráme.

 

A co je těžší, psát pro děti nebo pro dospělé?

Psát pro dospělé, je jako běžet maratón, psaní pro děti je sprint. Ne, že byste byli s knížkou pro děti v cíli tak rychle, ale musí mít větší spád. V každém odstavci se musí něco stát. A ještě jeden rozdíl jsem vysledoval. Při psaní pro dospělé autor stárne, při psaní pro děti se vrací do dětství. V květnu mi začne vycházet v Mladé frontě série knížek pro kluky Pachatelé dobrých skutků. První díl se jmenuje Puntíkáři, druhý díl Duchaři vyjde na podzim. Při psaní jsem se cítil jako kluk ze třetí třídy, což je rozhodně lepší pocit, než se nervově zhroutit, jak se mi to povedlo při psaní scénářů pro dospělé.

Jste autorem mnoha televizních inscenací, napsal jste pětadvacet televizních pohádek, ale v posledních letech píšete především knížky pro děti. Smím se zeptat, co za tím je?

Můj posun v čase. Od roku 1980 jsem na volné noze, což byl tenkrát kaskadérský kousek. Bez možnosti psát pro televizi bylo nemožné uživit rodinu. Televize je o jiných penězích, než psaní knížek. Když se mé dcery postavily na vlastní nohy, můžu si ten luxus dovolit. Tedy luxus, za cenu značného uskrovnění!

 

Tím nepřímo říkáte, že knížky stavíte výš?

Televizi si umí pustit každý, k dobré knížce se dostane jenom ten, kdo ji hledá. Čtenář je vyšší kategorie než divák. I proto mám radši knížky. Televizní inscenace proletí jako bliknutí a hotovo. Knížka zůstane. Dá se s ní v krajním případě podložit noha skříně nebo dětské postýlky.

 

Někde jste uvedl, že nesnášíte hrubost, zabedněnost, aroganci, nedostatek slušnosti a hloupost. Jak proti těmto vlastnostem bojujete?

Řekl jsem, že nejstrašnější současnou epidemií je nedostatek slušnosti. Slušnost je podle mě zásadní věc. Jestliže někde chybí, staví se tam na vratkých základech. Absence slušnosti způsobuje většinu problémů, které nás trápí. A jak s tím bojuji? Snažím se být slušný. Víc s tím nenadělám. Ale on to není marný recept. Kdyby se o to snažil každý, je po epidemii.

 

A co si myslíte o dětech? Jsou dnes děti jiné?

Myslím, že jsou chytřejší. Nebo – rozhodně mají možnosti vědět víc, než jsme mohli znát my. Bohužel jsou ale brutálnější. Naši hrdinové měli jen jeden život, jejich počítačoví hrdinové mají životů spoustu. To v dětech snižuje úctu k životu, zbavuje to děti ohleduplnosti a citu.

 

Mohu Vás na závěr požádat a nějaký vzkaz či radu, kterou by jste rád vzkázal našim čtenářům?

Najděte si svou knížku a v ní svého hrdinu s jedním životem. Když bude ta knížka dobrá, může váš jediný život obohatit nebo i trochu ovlivnit.

Děkuji moc za rozhovor, přeji Vám krásné dny prozářené sluncem, láskou a pohodou..

© By Marťánek, 15. 4. 2009 Svět dětské fantazie