Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Noční můry nespí - Posel smrti

Noční můry nespí - Posel smrti


Ukázka z knihy Noční můry nespí

David Šváb : Posel smrti


Řekli mi, že brzo umřu. Nikdo mi ale neřekl, jak a kdy přesně.
Znáš ty filmové scény, v níž hlavní postava spatří určitou osobu, okolí se náhle zastaví a reflektory zabírají jen ty dva? Tak přesně takové setkání jsem zažila já ve skutečným
životě.
Cestou ze školy jsem si s kámoškou zaskočila do obchoďáku, kouknout se po krámech a koupit si novou propisku. Konečně jsem našla tu pravou, červenou s černými ornamenty, které připomínaly jakési dávno zapomenuté písmo. Hlavně že mi ladila s červeným lakem na nehtech.
Jakmile jsem se jí však dotkla, ucítila jsem podivné mrazení v zátylku a vzduch se jakoby zachvěl. Chloupky po celém těle se mi zježily a tělem mi projela zimnice, která
hned zmizela. Zvedla jsem oči a v tu chvíli se čas zastavil.
Nejprve jsem si myslela, že civím do zrcadla, ale pak mi došlo, že se dívám na své identické dvojče. Problém však byl v tom, že já žádné dvojče nemám. Nebo alespoň žádné,
o kterém bych věděla.
Jenže teď přede mnou stála úplně stejná černovlasá čtrnáctiletá holka s očima lehce od sebe a zamračeným výrazem, který používám, když mám z něčeho obavy. Taky měla na pravé tváři pihu a nos trochu nahoru. Zatímco já však měla na sobě džíny a mikinu, ona tam stála v bledě modrých šatech, které připomínaly spíše noční košili a které byly dole roztržené.
To nejdivnější ale bylo, že zatímco já na ni valila oči jak na ufona, ona se tvářila, že ji naše setkání vůbec nepřekvapilo, spíše naopak. Jen tam tak stála, trochu se mračila a kroutila hlavou, jako když máma naznačuje dítěti tohle nedělej. Nevím, jak dlouho jsme tam na sebe zíraly, ale když se mi konečně chystala něco říct, do výhledu mi vlezl nějakej chlápek, a pak jsem ji už neviděla. Očima jsem hledala všude, ale moje dvojče zmizelo.
„Tak co, kterej kluk tě to tak zaujal, že koukáš jak sůva z nudlí,“ dobírala si mě kamarádka, když si všimla, že někoho v davu hledám. Vylíčila jsem jí, co jsem právě zažila, a samozřejmě mi nevěřila.
„Počkej, ty přece žádný dvojče nemáš, ne?“
„No právě. Jenže teď tady stála a koukala na mě jako já na tebe.“
„A seš si jistá, že to nebylo zrcadlo?“
„Blik, cvak, příjem,“ luskla jsem jí u ucha. „Vždyť ti říkám, že byla jinak oblečená. Sice vypadala úplně jako já, ale já to nebyla.“
„Že ty si v noci po tý diskotéce nespala? Pak se nediv, že máš takovýhle halušky. Zaplať to pero a půjdeme si lehnout.“
Měla pravdu, že jsem toho moc nenaspala, ale já si byla stoprocentně jistá, že jsem viděla svoje dvojče. Alespoň jsem si myslela, že to bylo dvojče.
Celou cestu domů jsem přemýšlela jen o tom, jestli můžu mít sestru, o které mi nikdo nikdy neřekl. Představovala jsem si, jak se asi jmenuje, u koho bydlí, proč nežije s náma, a jestli má kromě vzhledu i úplně stejnou povahu jako já. To bych se pak nedivila, že si rodiče nechali jen jednu z nás, protože mít mě ve dvojím provedení, z toho by se museli zbláznit. Už takhle k tomu prý nemaj daleko. Zvlášť, když moji starší ségru Julii puberta ještě nepřešla.
Byla jsem tak zabraná do svých představ, že jsem si ani neuvědomila, že jdu přes přechod. Připomnělo mi to až auto, které zabrzdilo tak těsně u mě, až jsem si na ně mohla šáhnout. Lekla jsem se a málem jsem skočila pod auto jedoucí v protisměru. Ani nevím, jak jsem se nakonec dostala domů bez úhony, zato jsem věděla, že musím rozluštit záhadu s mým dvojčetem dřív, než mě něco přejede.
Samotné by se mi to však povedlo asi těžko, a tak jsem musela jít za Julií. Zrovna jsme procházely obtížným obdobím, protože moje osmnáctiletá ségra měla dost svých problémů (hlavně s klukama), a tak nechtěla, abych ji otravovala ještě já. Jenže tohle jsem s ní prostě musela probrat.
„Ségra, můžu?“ zdvořile jsem zaklepala, i když to normálně nedělám.
„Vodpal. Nemám na tebe náladu.“
„Tohle je ale fakt důležitý.“
„A co jako. Zas ti chtěl dát nějakej kluk pusu, a ty nevíš, jestli mu to máš dovolit?“
„Ne, to ne. Jen jsem chtěla vědět, proč jste mi nikdy neřekli, že…“ najednou jsem to nedokázala vyslovit nahlas.
„Že si ošklivá blbka. No tak ti to říkám teď a už padej. Chci si číst.“
„Proč jste mi neřekli, že mám dvojče,“ vyhrkla jsem naštvaně.
Julie sebou trhla a vyvalila na mě ty svý černě zmalovaný oči. A pak jen zakroutila hlavou, přesně jako když mě před svýma kamarádkama pomlouvá. „Jak si zas přišla na takovou blbost. Ty přece žádný dvojče nemáš. To bych asi věděla. Sice je hrozný, že to připouštím, ale tvůj jediný sourozenec jsem já.“
A tak jsem jí odvyprávěla, co se mi stalo, a při tom jsem si všímala, že Juliin výraz se postupně mění. Už nevypadala, že ji hrozně otravuju, ale tvářila se nějak moc vážně. A to mě děsilo.
„Říkáš, že vypadala přesně jako ty?“
„Jo.“
„A o kolik ti přišla starší?“
„Starší? Vždyť to bylo dvojče. Nemohla být starší víc než o pár minut. To je jasný.“
„Jenže to bohužel nebylo tvoje dvojče,“ zašeptala ségra a tvářila se hrozně tragicky. „To byl Doppelgänger. Posel smrti.“
A bylo to tady. Jediný, o co se moje praštěná ségra opravdu zajímá, je duchařina, nadpřirozeno a podobný nesmysly, jako je třeba čarodějnictví a upíři. Prostě gotička jak vyšitá. V jejím případě spíš vyšinutá. Proto mi mohlo být hned jasný, že se mi bude snažit namluvit, že jsem viděla ducha.
„Na ty tvoje kraviny teď fakt nemám náladu.“
Julie se však nedala odradit. „Ségra, tohle je vážný. Posel smrti je tvůj vlastní duch, který tě před smrtí přijde varovat, že umřeš. A snaží se ti říct, jak tomu zabránit. A jestli ten tvůj Posel smrti vypadal úplně stejně jako ty teď, tak to znamená, že tvoje smrt je hodně blízko.“
  • Knihu Noční můry nespí si kupte  zde
© Ukázka z knihy Noční můry nespí publikováno se svolením Hlava nehlava 2. 4. 2011 Svět dětské fantazie