Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Petra Braunová : Člověk má čas – když chce

Petra Braunová : Člověk má čas – když chce


Narodila se 31.1.1967 v Praze, kde vyrostla a vystudovala Střední ekonomickou školu. Kariéru účetní brzy vyměnila za dobrodružnější život jako sekretářka, asistentka, redaktorka, au-pair v zahraničí, průvodkyně Prahou… Až narození jejího nejstaršího syna Olivera (17) ji inspirovalo k napsání své prvotiny Rošťák Oliver, která ji otevřela cestu do dětských knihovniček. Nejmenším je věnována i kniha Kuba nechce číst. Pro odrostlejší děti, které mají rádi tajemno a rády se bojí, napsala knihy Neuvěřitelné září a Ztraceni v čase. Kromě syna má také dcery Máří (15) a Johanku (10), tak je samozřejmé, že napsala i pár knih pro něžné pohlaví. Můžeme jmenovat například Česká služka aneb Byla jsem au-pair, Prázdniny za všechny prachy a Borůvkové léto s Terezou, které se dočkalo pokračování v letošní novince Terezománie. Ani dospělé čtenáře neošidila a společně se svou kamarádkou Leny Pajerovou napsaly knihu Pozorovatelka. Na rok 2009 se chystá třetí pokračování o Tereze s názvem Princové nemyjí záchody a knihu pro dospělé Kalvárie. Na konci listopadu tohoto roku se na pultech objeví Barvy života, kniha napsaná k osmdesátinám legendární televizní hlasatelky Kamily Moučkové.

Vím o Vás, že jste měla přísného tatínka, který Vás nechával hrát si ve své ohromné knihovně. Pamatujete si ještě, která kniha Vás jako dítě nejvíce okouzlila?

Vizuálně to byly určitě malé kožené knížečky se zlatou ořízkou, tuším plné poezie. Ty jsem sice nikdy nečetla, ale stavěla jsem si z nich úžasné věže a pyramidy. Vy máte ale určitě na mysli obsah knížek… Můj táta uměl skvěle doporučovat. Když jsem si s knížkami přestala hrát a začala je číst, kromě té široké škály dětské literatury si vzpomínám na jedny z prvních pro dospívající „Malé ženy“ od Louisy May Alcotové a „Jablečné víno s Rozárkou“ od Laurieho Lee. Taky jsem brzy objevila Saroyana, Fitzgeralda, Kožíka… Miluji knížky. Opravdu.

Jakou knihu jste si nejraději četla v postýlce když jste si chtěla navodit krásný sen ? Četla jste ji později také svým dětem před spaním?

Pamatuju si, jak mi moje sestra Hanka četla Neználka. Dobře se u toho kroutila a pitvořila, takže se stal mým oblíbeným. Ty tři velké bichle – modrou, žlutou a růžovou – jsem četla do úplného roztrhání. Předčítala jsem Neználka i svým dětem, přestože já jsem se znovu bavila, je tolik nezaujal.

A máte pořád schované své oblíbené dětské knížky?

Ano, některé jsou doslova oškubané. Děti z Bullerbynu, Vinetou, Příběhy Kopyta a Mňouka… Milovala jsem knížku „Jarmilka a Klovanýsek“, ale tu jsem kdysi měla půjčenou z knihovny. Po letech jsem se po ní začala pídit a sehnaly mi ji knihovnice z Uherského Hradiště. Když jsem na poště rozbalila balíček a uviděla Jarmilku, vhrkly mi slzy do očí.

Našla by se naopak kniha, kterou jste jako dítě vyloženě nesnášela?

Nesnášela? To asi ne. Ale v první třídě jsem se přihlásila do školní knihovny a jednou knihou byla moc zklamaná. Tehdy jsme se nemohli v knížkách přehrabovat jako dnes – dostali jsme seznam a knihovnice nám je z regálu podávala. Zaujal mě název „Dětská encyklopedie“. Netušila jsem, co to slovo znamená, a protože na tu knížku existoval pořadník – byla pořád půjčená – umocnilo to můj dojem, že musí být úžasná! Když jsem ji konečně držela v rukou a listovala v ní, zděšeně jsem hleděla na modely turbín a obráběcích strojů… knihu jsem zaklapla a nevzala jsem si ji ani domů.

Teď z trochu jiného soudku. Jak jste například prožila svá telecí léta? Byla jste bouřlivou puberťačkou, nebo spíše melancholickou romantičkou, která večer brečela do polštáře kvůli osudům z růžové knihovny?

Červenou knihovnu jsem nikdy nečetla. Táta ji v knihovně neměl a já vůbec netušila, že existuje. Já jsem byla v pubertě ukřičená a uchechtaná, věšela jsem se klukům na krk, dotyk mi vůbec nedělal problémy. Věčně jsem na sebe upoutávala pozornost. Jednou jsem si dokonce vyrobila stříbrná tykadla a pár dní je skutečně nosila!

Asi jste byla pěkné kvítko. Poznáváte se v některém ze svých dětí?
Jistě! Oliver je po mně vtipný, Máří krásná a Johana chytrá!  Moje děti jsou míchanina mě a jejich otců. Tvrdohlaví bordeláři, kteří musejí mít poslední slovo.

Tak to musí být ve vaší domácnosti pořádně živo. Určitě můžete pro své knihy čerpat nápady přímo v rodině...

Je pravda, že se u nás denně děje něco, co by stálo zaznamenat. Včera Máří například „dobíjela“ nedobíjecí baterky. Když to zjistil Oliver, mohl se pominout vzteky, ale Máří si dál lakovala nehty: „Co řveš? Copak já vím, že jsou dva druhy baterek?“ Dnes ráno se Johana kroutila před zrcadlem a pak ze sebe vztekle strhla svetr. „Co je?“ povídám. „Je mi malej!“ křičela Johana. „Kdybys byla normální máma, tak bys věděla, že rostu!“ No a nedávno mi Oliver oznámil, že se nejspíš odstěhuje ke kámošovi. „To ne! Je ti teprve sedmnáct!“ řekla jsem. „No a? Sedmnáct let ti muselo stačit, maminko.“

A jako rodič, zametáte svým dětem chodníček nebo je necháte, ať si zvolí svou vlastní, mnohdy trnitou cestu?

Zdaleka nezametám. Moje děti nesnesou ani rady typu: „Zastrč si to triko do kalhot.“ Oliverovi jsem sice vybrala povolání – umělecký štukatér – které ho nesmírně baví, ale to byla náhoda. Houpal se tehdy ve čtrnácti na židli, na stole papír s přihláškou, kam po základce. „Je mi to fuk,“ říkal. Protože to nebyl žádný hvězdný student, věděla jsem, že si musí vybrat řemeslo. „Truhlář? Tesař? Zedník?“ ptala jsem se ho. „Je mi to fuk,“ houpal se dál. „Herec?“ – „Je mi to fuk, klidně herec.“ A tak jsem brouzdala po netu a objevila uměleckořemeslné učiliště. Prohlížela jsem si ukázky prací maturantů a zlatý barokní anděl mě uchvátil. „Co štukatér?“ – „Je mi to fuk, klidně štukatér.“

Máří jsem vybrala květinářku aranžérku, protože s její zmatečností tam toho co nejmíň splete. Určitě nebude takový průšvih, když vymění gerberu za pelargónii než kdyby někomu píchla inzulín místo penicilínu. Nebrání se. Podle všeho je jí to fuk.

Johana je ještě malá, ale podle toho, jak rozhoduje a v každém případě hájí svou pravdu do roztrhání těla, navrhla jsem jí, ať jde studovat práva.

Když ale změní názor a půjdou jinudy, nechám je. Vůbec by mě nenapadlo je k něčemu nutit. A určitě nejsem ta matka, co se hádá s učiteli. Naopak.

Určitě jsou ale i situace, kdy by jste jim nejraději dala pár facek a poslala je do kouta…

Ale já rozdávám pohlavky každou chvíli! Myslím, že to šrámy na dětské duši nezanechá. Pokud umíte dítě nejen seřezat, ale i pomazlit, tak to nemá s týráním nic společného. Důležité je dítěti vysvětlit, co provedlo. Moje máma mně kolikrát vyprášila kalhoty a miluju ji. Od táty jsem dostala jenom jednou, ale to proto, že chodíval pozdě večer, a já už ležela v posteli. Všechny moje zločiny řešila máma. Vážně si myslím, že by škola měla mít větší pravomoci v potrestání nevycválaných dětí. Igor Hnízdo a jeho rákoska – to je řešení. Minimálně polovina dětí by se krotila sama a k výpraskům by ani nedocházelo.

Je nějaká myšlenka nebo vzkaz, kterou by jste ráda předala našim čtenářům?

Uvařte si čaj anebo kafe a zavolejte někomu, s kým už jste dlouho nemluvili, protože jste „neměli čas“. Člověk má čas – když chce. To ovšem není z mé hlavy… To říkal Seneca.

Moc Vám děkuji za velmi příjemný rozhovor a přeji Vám, vaší rodině, vaším přátelům a všem dětem krásné dny prosluněné sluníčkem a provoněné láskou.

© By Marťánek, 7.11.2008 Knihy Svět dětské fantazie

 

> Další články najdete v rubrice