Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Pohádky ze Stříbrného města - ukázka z knihy

Pohádky ze Stříbrného města - ukázka z knihy


Jak byl objeven důl Osel

 

Bylo mnoho dolů na Horách Kutných. Důl Osel, o kterém bude řeč v této pohádce, byl kdysi dávno největším dolem a dokonce i nejhlubším na světě. Stříbro bylo v Kutné Hoře nacházeno obvykle náhodou. To když oráč vyoral kámen s kouskem stříbra nebo když se strom za silné bouře vyvrátil a v jeho kořenech se zasvítilo stříbro. Je mnoho pověstí o tom, kdo objevil důl Osel. Říká se, že to byl horník, který se tak jmenoval či kterému snad tak bylo přezdíváno. Pohádka, která právě začíná, vám bude vyprávět o nalezení nejmocnější sloje stříbra tak, jak ji před mnoha lety vyprávěl starý horník svému vnukovi, když jej zasvěcoval do tajů těžby vzácného kovu.


Bylo to dávno, psal se rok 1363 a do Kutné Hory přivandroval potulný švec. Mates se jmenoval. Vandroval po tom širém světě s oslíkem Ferdou, který mu nosil kůže, kopyta, dratve a šídla. Jednoho dne došli až ke Kutné Hoře, do míst, kde stojí dnes Chrám Svaté Barbory. Chrám tehdy ještě nestál, ten začali stavět až o dvacet let později. Mates byl všecek uondán dlouhou cestou, putoval mnoho dní, snad až odněkud z podkrkonoší. Spočinul u bran města, posadil se pod košatým stromem a vyndal z tlumoku chléb a slaninu, aby poobědval. Oslík Ferda se zatím pásl okolo ve vysoké šťavnaté trávě. Mates zvolna obědval, nepospíchal. Po té dlouhé cestě mu již penízky docházely a on obědval poslední jídlo, které s sebou měl. Nevěděl, kam večer hlavu složí a moc toužil po teplé večeři.

Dojedl, a jak se mu honily hlavou ty myšlenky na jeho další osud, tak z toho všeho usnul. Opřel se o strom a začal klimbat.

Ferda si mezitím pochutnával na bodláku. Byl rád, že nemusí šlapat po prašné cestě a může se dosyta napást. Chodil mezi bodláky a ledabyle a s požitkem z nich ukusoval.

Najednou ale, co se to děje? Šlápl přední nohou do nějaké prohlubně, zem se mu pod předníma nohama propadla a on vězel skoro až po prsa v nějaké díře. Začal zoufale hýkat, a hýkal a hýkal, až to vytrhlo Matesa ze sna. Švec se rozhlédl vyděšeně okolo, slyšel hýkat svého věrného přítele, vyskočil a běžel mu na pomoc.


A tak ten Ferda vězel v té díře, to víte, byl to přece jen osel, udělal velkou chybu a mrskal sebou jako ryba na suchu. Pokud někde takhle vězíte, není dobré sebou mrskat, určitě pak ne v díře v zemi nebo v tekutém písku, co se na zrádných pouštích vyskytuje. To je lepší se nikterak nehýbat a volat o pomoc. Takový mrskavý pohyb totiž způsobí, že se propadnete hlouběji. Osel Ferda sice hýkal o pomoc, ale zároveň se ještě mrskal a tak se kopyty prodíral hlouběji a hlouběji a chuděra švec Mates mu visel za oháňku a propadal se s ním.


Divoký ryk osla a ševce po chvíli utichl. Mates s Ferdou najednou měli pevnou půdu pod nohama, ale pro změnu zase nevěřili svým očím. Matesovi se zdálo, že v tom slabém světle, které poskytovala ta průrva, jíž kopyty prorval osel, vidí nějaké svítivé odlesky.

Nahmatal v mošně dva křemínky, vykřesal pár jiskřiček a zapálil malou louč, kterou sebou nosil pro všechny případy. Ferda si odfrkl.

"Pssst...." Zakryl mu Mates rukou nozdry, protože si nebyl jist, jestli neslyší nějaké šustivé volání a slaboučké hlásky.


Mihotavý ohníček na louči mu ukázal krásné obrazce, které byly na okolních kamenných stěnách. Obrazce ze stříbra, změť stříbrných žil. Ferda zase nespokojeně frkl, protože tady nebyly žádné chroupavé bodláky a on měl pořád ještě hlad.

A zase ty hlásky... Odkud jsou?

Mates se v mihotavém světle čadivé louče pokoušel rozkoukat. Ano, stříbřité žilky protkávaly okolní stěny jako nitky perský koberec. Od průrvy dál se černala temná chodba. Odtud musí být slyšet ty jemné zvonivé hlásky. Mates mžoural očima do chodby a najednou měl pocit, že vidí drobná mihotavá světýlka. Jakoby maličké louče nebo lucerničky vysílaly své mihotavé světýlko do tmy chodby.

Ferda přestal frkat a hleděl zvědavě na svého pána.

"Hola," zavolal přiškrceným hlasem Mates, "je tady někdo?"

Hlásky utichly a pohyb lucerniček ustal. Pak švec uslyšel nějaké tenoulinké brebentění, ale sám si nebyl jist, zda se mu to nezdá, protože to nebyly zvuky a hlasy ze světa, který znal.


Pak najednou uviděl, jak se jednou ze světýlek dalo do pohybu, a pozoroval, že se pohybuje směrem k němu. Chytil oslíka za uzdu, sám v tu chvíli nevěděl, jestli proto, aby Ferdu upokojil nebo proto, aby sám nabyl větší jistoty. Utéct nebylo kam.

A tak Mates čekal, co se bude dít. Světlo se blížilo, bylo jasnější a jasnější, až tu uviděl, že světlo vychází z malé olejové lampičky, kterou držela malinká ručička...

 

© Renata Petříčková, Michal Vaněček. 1.3. 2011