Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod STRAŠIBRAŠI - ukázka z knihy 2.

STRAŠIBRAŠI - ukázka z knihy 2.


„Haló, to je policejní stanice? Hlásím vám nebezpečné spiknutí!“ šeptala paní Jouzová chvilku na to doma do telefonu. „Jak občan František Tenkrát vypráví, že v naší věži spí Duch Arcipán, tak to mu teď už nestačí. Společně s vnučkou Monikou a jejím spolužákem Metelíkem dělají, že ve věži začalo strašit, a chtějí strašidelnými akcemi vyděsit celé Kamsehraby!“ udělala pauzu, aby si strážník Rejha stačil všechno zapsat. A jak se naklonila k oknu, zahlédla dědu Tenkráta. „Haló, podezřelý občan Tenkrát právě míří na místo činu!“
„Tak jste se rozhodli, že budete strašit...“ Děda se nahoře ve věži posadil proti strašibrachům. Pořád ještě nevěděl, má-li jim říct, aby dál strašili, nebo jestli jim má strašení kvůli Monice zakázat. „S tím Metelíkovým zobákem to bylo parádní postrašení!“ neodpustil si pochvalu.
„Ale to nebylo strašení,“ přiznal Bubu popravdě. „Když řekl, že by se chtěl vidět se zobákem, tak se s ním viděl.“
„Nám se občas takové věci stanou, ani nevíme jak,“ dodal Baf.
„My totiž každému přejeme, aby se mu vyplnilo, co si přeje,“ vysvětloval trochu kostrbatě Bubu. „Protože pak nám dá pokoj.“
Děda koukal z jednoho strašikluka na druhého a dumal, co to na něj zase zkoušejí.
„Vy se mi snažíte nakukat, že chcete mít jenom klid a pokoj a Metelíka jste vyděsili, přestože jste ho vůbec nestrašili?!“
„Ano,“ přisvědčili Baf a Bubu.
Viděli ale že jim děda Tenkrát nevěří. Vyprávěli mu tedy, jak se jim něco podobného povedlo ve strašidlácké škole, když myš nakopla dělovou kouli, která omráčila strašmistra, a oni kvůli tomu radši uletěli ze školy a dostali se do Kamsehrab.
Děda nad tím jen kroutil hlavou. Co to do jejich věže přiletělo za strašidla?
Zvon nad hlavami oznámil poledne a na schodech se objevila Monika.oběda ještě pětkrát, a trvala na tom, že je nutné, aby se dostavil k věži a zasáhl dokud je čas.
„Á, přichází poslední ze spiklenců!“ sykla Rejhovi do ucha, když Metelíka zahlédla. „Budete je mít ve věži všechny pěkně pohromadě, takže za nimi můžete zatlouct dveře a přinutit je, aby se vzdali. Nasadíte jim želízka? A kam je odvezete do vězení?“
Strážník už měl z Jouzové nervy nadranc. Pořád mu radila co by měl a jak by měl a nejradši by viděla kamsehrabskou věž obklíčenou motostřeleckou divizí. Radši vyběhl z úkrytu a chytil Metelíka za límec.
"Proč jsi vykřikoval, že máš zobák? Proč chodíš s kýblem na hlavě? Proč se chováš nevídaně slušně? Kdo tě navádí? Co tím sleduješ?“ Chrlil na něj jednu otázku za druhou a Metelík se snažil všechno vysvětlit poctivě a jak nejlépe uměl.
„Takže dvě strašidla mladšího věku, říkáš?“ shrnul jeho odpovědi strážník Rejha. „Uvidíme! – Jdi domů, neopouštěj město a buď na telefonu dokud si neověřím tvou výpověď!“
K nelibosti Jouzové strážník Metelíka propustil a sám vyrazil do věže.
Málem to s ním praštilo, když tam vedle dědy Tenkráta a Moniky skutečně uviděl dva trochu podivné kluky.
„Kdo jste a co tu děláte?“ spustil zhurta. „Ale chci slyšet jenom pravdu a nic než pravdu!“
Vykulení strašikluci nebyli schopni vydat ani hlásku. Děda Tenkrát musel Rejhovi vysvětlit, co jsou Baf a Bubu zač, a odvyprávěl mu i to, co od nich právě slyšel. Tedy jak se to seběhlo, že si Emil Metelík myslel, že má místo nosu zobák.
„Takže vy nestrašíte, vy vlastně jenom plníte přání?“ zasmál se Rejha, jako že podobně potrhlých výmluv slyšel už tisíce.
„A-ano,“ přisvědčili Baf a Bubu.
Strážník si sundal čepici a ve věži zasvítila jeho holá hlava. „Takže kdybych si já přál mít vlasy třeba jako Zlatovláska…?“ namířil na strašikluky přísný policejní ukazovák.
Zahlédl mezi hodinářským nářadím zrcátko, podíval se do něj - a viděl, že má zlaté vlasy dlouhé až na ramena!
„Ó!“ vzdychl unešeně, pohodil hlavou a řítil se po schodech stejně rychle, jako o den dřív Emil Metelík.
Děda se podíval na strašibrachy. Ti jen pokrčili rameny jako že nic neudělali.
„Strážníku! Strážníku!“ křičela před věží Jouzová a snažila se Rejhu zastavit.
„Nemůžu být strážník!“ vykřikl Rejha, aniž by zpomalil.
Na konci ulice vběhl do obchodu z oděvy. Za chvíli vyšel ven v princeznovských šatech, uniformu nesl složenou přes ruku, takže místo hvězdiček, knoflíků a prýmků se ve slunci blýskaly jen stříbrné nitky dlouhých šatů a Rejhova holá hlava.
V největším šoku byl z té podívané strážmistr Drozd. Rejha ho žádal o vyřazení ze služby, protože si nemůže ničit zlaté vlasy policajtskou čepicí.
„Co to na mě hrajete za komedii?“ spustil na něj velitelsky. „Vždyť máte hlavu jako koleno!“
Rejha se ale jen povzneseně usmíval. Postavil se k velkému zrcadlu, kde si deset let kontroloval, jestli má předpisově zapnuté knoflíky, a šťastně zašeptal: „Jsou zlaté! Krásné, dlouhé, zlaté vlasy…“
„Je to jasné – uhranula ho Jouzová,“ pomyslel si strážmistr a dal svému podřízenému dva dny volno. „A nebo
„Ahoj!“ culila se na strašikluky. „Včera jsem se na vás zlobila, že jste začali strašit, ale musím uznat, že strašíte bezvadně. Metelík už nepropadne z matiky! Jak si myslel, že má zobák, tak seděl doma a učil se až do večera! K tomu ho jeho máma nepřinutila ani rákoskou! Jste borci!“ Monika se před strašibrachy uklonila.
Baf a Bubu se na tu chválu netvářili nadšeně.
„Ty taky chceš, abychom strašili?!“ zeptal se s povzdechem Bubu.
„Chci,“ řekla Monika. „A Emil vám přijde za chvilku poděkovat. A omluvit se!“
Emil Metelík se loudal k věži s trochu sevřenou dušičkou. A to netušil, že kráčí vstříc horšímu setkání než se strašibrachy. V podloubí na něj číhal strážník Rejha s paní Jouzovou, která volala na policejní stanici do oběda ještě pětkrát, a trvala na tom, že je nutné, aby se dostavil k věži a zasáhl dokud je čas.
„Á, přichází poslední ze spiklenců!“ sykla Rejhovi do ucha, když Metelíka zahlédla. „Budete je mít ve věži všechny pěkně pohromadě, takže za nimi můžete zatlouct dveře a přinutit je, aby se vzdali. Nasadíte jim želízka? A kam je odvezete do vězení?“
Strážník už měl z Jouzové nervy nadranc. Pořád mu radila co by měl a jak by měl a nejradši by viděla kamsehrabskou věž obklíčenou motostřeleckou divizí. Radši vyběhl z úkrytu a chytil Metelíka za límec.
"Proč jsi vykřikoval, že máš zobák? Proč chodíš s kýblem na hlavě? Proč se chováš nevídaně slušně? Kdo tě navádí? Co tím sleduješ?“ Chrlil na něj jednu otázku za druhou a Metelík se snažil všechno vysvětlit poctivě a jak nejlépe uměl.
„Takže dvě strašidla mladšího věku, říkáš?“ shrnul jeho odpovědi strážník Rejha. „Uvidíme! – Jdi domů, neopouštěj město a buď na telefonu dokud si neověřím tvou výpověď!“
K nelibosti Jouzové strážník Metelíka propustil a sám vyrazil do věže.
Málem to s ním praštilo, když tam vedle dědy Tenkráta a Moniky skutečně uviděl dva trochu podivné kluky.
„Kdo jste a co tu děláte?“ spustil zhurta. „Ale chci slyšet jenom pravdu a nic než pravdu!“
Vykulení strašikluci nebyli schopni vydat ani hlásku. Děda Tenkrát musel Rejhovi vysvětlit, co jsou Baf a Bubu zač, a odvyprávěl mu i to, co od nich právě slyšel. Tedy jak se to seběhlo, že si Emil Metelík myslel, že má místo nosu zobák.
„Takže vy nestrašíte, vy vlastně jenom plníte přání?“ zasmál se Rejha, jako že podobně potrhlých výmluv slyšel už tisíce.
„A-ano,“ přisvědčili Baf a Bubu.
Strážník si sundal čepici a ve věži zasvítila jeho holá hlava. „Takže kdybych si já přál mít vlasy třeba jako Zlatovláska…?“ namířil na strašikluky přísný policejní ukazovák.
Zahlédl mezi hodinářským nářadím zrcátko, podíval se do něj - a viděl, že má zlaté vlasy dlouhé až na ramena!
„Ó!“ vzdychl unešeně, pohodil hlavou a řítil se po schodech stejně rychle, jako o den dřív Emil Metelík.
Děda se podíval na strašibrachy. Ti jen pokrčili rameny jako že nic neudělali.
„Strážníku! Strážníku!“ křičela před věží Jouzová a snažila se Rejhu zastavit.
„Nemůžu být strážník!“ vykřikl Rejha, aniž by zpomalil.
Na konci ulice vběhl do obchodu z oděvy. Za chvíli vyšel ven v princeznovských šatech, uniformu nesl složenou přes ruku, takže místo hvězdiček, knoflíků a prýmků se ve slunci blýskaly jen stříbrné nitky dlouhých šatů a Rejhova holá hlava.
V největším šoku byl z té podívané strážmistr Drozd. Rejha ho žádal o vyřazení ze služby, protože si nemůže ničit zlaté vlasy policajtskou čepicí.
„Co to na mě hrajete za komedii?“ spustil na něj velitelsky. „Vždyť máte hlavu jako koleno!“
Rejha se ale jen povzneseně usmíval. Postavil se k velkému zrcadlu, kde si deset let kontroloval, jestli má předpisově zapnuté knoflíky, a šťastně zašeptal: „Jsou zlaté! Krásné, dlouhé, zlaté vlasy…“
„Je to jasné – uhranula ho Jouzová,“ pomyslel si strážmistr a dal svému podřízenému dva dny volno. „A nebo se chce zachránit! Kdyby do mě ta ženská půl dne hustila ty své nesmysly, asi bych se taky radši vydával za Zlatovlásku…“

 

« předchozí část

 

 

 

© Zveřejněno se svolením autorů

 

 

Rozhovory s autory knihy:

 

> Miloš Kratochvíl : Těď píšu "hodné knížky"

 

> Markéta Vydrová:  Barvy byly moje první hračky

 

> Strašibraši - začátek velkých plánů spisovatele Miloše Kratochvíle a ilustrátorky Markéty Vydrové