Prodej knih dočasně přerušen
Děkujeme za pochopení.

Oddělení

Autoři

Nakladatelé


Naposledy navštívené


Články

Nyní jste zde: Úvod Tereza Jelenová : Sny jsou skvělá věc

Tereza Jelenová : Sny jsou skvělá věc


Tereza Jelenová (1983) vystudovala český jazyk a literaturu a francouzštinu a pracovala jako středoškolská učitelka. Nejenže spolupracovala se svým dědečkem na báječné nové knížce, jíž vydalo nakladatelství Portál a jmenuje se Putování vodníků od rybníka k rybníku, ale její životopis mi připomněl osud mé vlastní středoškolské profesorky češtiny. Měli jsme jí jeden necelý rok, z celého učiva si pamatuji dodnes její přednes z Dekameronu (mělo to obrovský úspěch!) a pak odešla do rádia a později do rozhlasu, uvědomila si, že by stále každý rok opakovala to samé. A to ji nebavilo. Chápu! A když tak nad tím nyní přemýšlím, nebyla jediná, i náš učitel výpočetní techniky odešel moderovat noční vysílání… A tak snad ani první otázka pro paní Jelenovou nemohla být jiná…

Napadá mě v této souvislosti snad jen jedno, stokrát ohraná otázka… Pročpak už neučíte?

Učila jsem češtinu ještě při studiu na vysoké škole na Gymnáziu Na Pražačce dva roky jenom na částečný úvazek a měla jsem smlouvu na dobu určitou. Takže když smlouva vypršela, rozhodla jsem se, že chci nakouknout i do jiného světa, vždycky mě přitahovala média a chtěla jsem zjistit, jaké je to pracovat v televizi nebo v rádiu. Měla jsem štěstí, že mě vzali do televize Z1 a pak do Českého rozhlasu. Ale nevylučuju, že třeba někdy v budoucnu zase budu učit. Moc mě to bavilo, i když to bylo hodně vyčerpávající.

 

Jak Vy sama vnímáte ten rozdíl mezi těmito dvěma profesemi? Rozhlasové redaktorky a učitelky?

Rozdíl je velký. Hlavně v tom, že jako učitelka jsem byla v kontaktu se studenty, jako redaktorka s nimi do styku nepřijdu a někdy  se mi po nich stýská. Na druhou stranu je pro mě práce redaktorky víc klidnější – není to takový nápor na psychiku jako učení. Jako začínající učitelka jsem jednotlivé studenty až moc vnímala, jejich problémy jsem si brala domů, což není dlouhodobě moc dobré, pozorovala jsem na sobě už za tak krátký čas jistou profesní deformaci. J Na druhou stranu v Českém rozhlase připravujeme web pro teenagery, takže pracuju pro náctileté z jiné strany.

Jaká knížka se Vám jako dítěti nejvíce líbila?

Milovala jsem Pipi Dlouhou punčochu, tu mám ráda dodnes a ráda chodím někdy pozadu s jednou nohou na obrubníku a druhou na chodníku. A pak je mým favoritem samozřejmě knížka Strašidlo Doudlo - Jihočeské pohádky, kterou napsal můj děda. Strašidlo Doudlo žije v lese Svákově u Soběslavi a neumí říkat b, tak straší „pu pu pu“. Pohádky o něm vyšly v roce 1995, kdy mi bylo dvanáct let.

Našla jste si k nějaké dětské knížce cestu až jako dospělá?

Našla. Třeba ke knížkám Petra Nikla, ale to je proto, že když jsem byla malá, ještě neexistovaly. Moc se mi líbí jeho veršovánky a výtvarná podoba Záhádek nebo Blázníčku.

Pamatujete si ještě, kdy jste poprvé od svého dědečka slyšela zmínku o vodnících Stulíkovi a Blatouškovi?

To si pamatuju, už je to hodně dlouho. Říkal, že začal psát pohádky o vodnících a že by potřeboval, abych mu je přepisovala do počítače, jelikož na počítači psát neuměl. A tak naše spolupráce vlastně začala.

Váš dědeček bohužel knížku nedokončil a Vy jste jeho práci dokončila a zařídila jí „místo na světě“. Jaký z toho máte pocit? Byla to těžká cestička?

Musím říct, že jsem asi měla obrovské štěstí, protože jsem pohádky nabídla třem nakladatelstvím, jedno se neozvalo vůbec, druhé mi nabídlo, že by je mohlo navrhnout do jejich příštího edičního plánu a třetí byl Portál a tam jsem uspěla. Měla jsem ohromnou radost. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, nikomu jsem rukopis nenabízela, takže jsem prožívala a pořád ještě prožívám euforii, že nakladatelství Portál kývlo. Doufám, že to děda odněkud vidí a má z toho radost jako já. Vy ostatně ten pocit určitě znáte, sama jste taky vydala knížku…

Nedopisovala jste ji od nedokončeného textu, jak mi zprvu přišlo v recenzi Putování vodníku do rybníka k rybníku, ale text jste různě přepisovala, dopisovala a doplňovala či mazala. To jste musela mít o celém příběhu již ucelenou představu, nebo se vodníci vyvíjeli podle svého v průběhu Vaší práce?

Děda měl tu základní strukturu příběhu už v hlavě, spíš šlo o to, jak ji napsat, kterou postavu kam dát a podobně. Na tom jsem se podílela.

 

Kolik dalších nápadů a návrhů na další příběhy pro děti v hlavě nosíte?

Je toho docela dost, někdy mě napadají spíš takové blbosti. Ale v zásadě mám nápady na dvě dětské knížky. Obě dvě už jsem začala psát, ale spíš takovým tím způsobem, jak člověk napíše jednu, dvě stránky a pak to nechá být a řekne si, že to dopíše jindy. Musí to uzrát. Když jsem si přivydělávala hlídáním dětí, pohádky jsem jim vyprávěla a moc mě to bavilo. Jediný problém byl pak tu samou pohádku druhý den zopakovat.

 

Přišla jste hodně do styku s dětmi, se studenty, dovolím si k Vám jako k pedagožce možná odvážnou otázku. Vážně si myslíte, že dnešní děti nečtou a knížky jsou jako takové odsouzeny k pomalé záhubě?

Nemyslím si, že by byly knížky odsouzené k záhubě. Svým studentům (bylo jim 13, 14 let) jsem dávala jako povinnou četbu schválně kratší knížky, aby je neodradily tlusté bichle, a někteří z nich mi i poděkovali, že jsem jim doporučila třeba sbírku povídek Mí černovlasí bratři od Ladislava Fukse nebo Sedmiramenný svícen od Josefa Škvoreckého. Samozřejmě někteří nečtou, to je pravda, ale skoro každý dovedl o nějaké knížce vyprávět se zájmem, někteří studenti četli ve volném čase (i ve škole) fantasy a jiní zase psali svoje příběhy. Je to o tom v nich vztah ke knížkám vypěstovat. Podle mě to bude na světě pořád stejné – někteří lidé číst budou, jiní ne. Možná se budou číst čím dál víc elektronické knihy, ale pro mě samotnou je nepředstavitelné, že by zmizela kniha jako taková, kniha jako předmět, který si můžu vzít do postele a listovat v něm.

Máte nějaký „spisovatelský sen“?

To mám. Chtěla bych sama napsat a ilustrovat hezkou knížku pro děti. Taky bych ráda napsala kvalitní sbírku básní a sama si ji ilustrovala. Sny jsou skvělá věc. V nich může dělat člověk úplně všechno.

To máte pravdu, tak co Vám popřát? Snad ještě alespoň jeden jediný vysněný sen, který se splní… I když… když, taky se říká, že sny zabíjíme tím, že je uskutečníme. Tak asi od všeho zdravou a příjemnou míru. Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů a radosti v životě…

 

© Renata Petříčková, 21. 8. 2010 Knihy Svět dětské fantazie

 

Související odkazy na články v knihkupectví Svět dětské fantazie

> recenze na knihu Putování vodníků od rybníku k rybníku

> recenze dětských knih

> rozhovory s autory knih

> rozhovory s ilustrátory knih