Knihy levne | dětské knihy v knihkupectví online Svět dětské fantazie

Hvězdička přání Váš rádce při výběru knih

Obsah Vašeho nákupního košíku:

0 Kč (vč. DPH)

Zákazník

Informace

Provozovatel

Jarmila Syptáková
Schubertova 578, 790 01 Jeseník

IČO:73256439, DIČ:CZ7359204897

Tel.: 739 012 969

ICQ: icq 258-666-257
Email: info@svetdetskefantazie.cz

DALŠÍ KONTAKTY:

Public relation

Mgr. Dagmar Červenková - (cervenko@seznam.cz)

Hugova tlumočnice

Lída Štěpánková - huginekm@seznam.cz

► SVĚT DĚTSKÉ FANTAZIE

profesionální online knihkupectví

pro rodiny s dětmi

Svým zákazníkům nabízíme:

přehledný výběr knih
denní příliv knižních novinek
doplňující informací o knihách
rychlost doručení
výběr dopravy i platby
pečlivé zabalení zásilky
rádce při výběru vhodné knihy
články ze světa dětské literatury
recenze knih
soutěže o hodnotné ceny

... s tradicí od roku 2007

Doporučte nás

Domníváte se, že by naše stránky mohly zajímat někoho z Vašich přátel či známých?
-> Doporučte nás!

Zuzana Pospíšílová - životopis

Poprosili jsme spisovatelku paní Zuzanu Pospíšilovu (autorkou mnoha knih pro děti), aby se nám v krátkosti představila. Ta neváhala a napsala nám svůj životní příběh, který teď pro Vás zveřejňujeme

Zuzana Pospíšilová, dětská psycholožka píšící knihy pro děti

Narodila jsem se v Karviné jako nejstarší ze tří sourozenců. Jen tak mimochodem musím uvést, že jsme se všichni narodili v září, co dva roky, vždy v lichý rok. A kdybych se narodila o pár hodin později, tak i ve stejný den. ( Já 7.9.1975, sestra 8.9.1977, bratr 8.9.1979). Maminka je učitelka na základní škole, tatínek (bohužel už nežije) byl divadelní režisér.

Po absolvování gymnázia jsem studovala na Filozofické fakultě v Brně obor psychologii. Během studia jsem se seznámila s manželem, který studoval Právnickou fakultu a po ukončení studia jsem se za něj provdala a usadila se v Ostravě.
Vždycky jsem chtěla pracovat spíše s dětmi, a proto jsem byla ráda, že do prvního zaměstnání po škole jsem nastoupila jako klinická psycholožka v Dětském rehabilitačním stacionáři v Ostravě, kde jsem pracovala s dětmi s pohybovým postižením, převážně s dětmi s DMO.

Když se nám narodila první dcera Anička (Aby se to nepletlo, tak 11. září 2001, přesně v den, kdy byl spáchán teroristický útok na Světové obchodní centrum.), byla jsem maminkou na plný úvazek. Někdy v té době se moje máma shodou okolností dostala k nějaké astroložce a tam se vyptávala nejen na sebe, ale i na své děti. Tehdy mi řekla, že prý mám velký dar řeči. Všichni jsme se tomu srdečně zasmáli, protože každý, kdo mě zná, ví, že jsem spíše plachá a na řečnění rozhodně nejsem ten pravý typ. Ale maminka trvala na svém, že bych prý měla začít psát, že budu úspěšná. Přiznám se, že mi to trochu vrtalo hlavou a chvíli jsem přemýšlela, že bych napsala nějakou odbornou práci o vývoji dětské kresby u dětí s různým druhem postižení nebo něco podobného, ale pak na to nebyl čas a na všechno jsem úspěšně zapomněla. Za další dva roky jsme byli s manželem v očekávání dalšího dítěte. Měla jsem rizikové těhotenství, musela jsem ležet nebo polehávat. Ale jak udržet téměř dvouleté dítě v klidu? Naštěstí byla Anička velmi bystrá a zajímaly ji knížky a obrázky, a tak jsme si hodně vyprávěly vymyšlené příběhy podle obrázků. Když to manžel slyšel, řekl, že je to docela hezké, že bych to měla napsat a někam poslat. První na ráně byl časopis Sluníčko. Paní šéfredaktorka byla ochotná některé pohádky a básničky otisknout.

Po narození druhé dcery Marušky (17. září 2003) už to bylo jako výbuch sopky. Hlavou se mi honily nápady a náměty na pohádky, příběhy, básničky. Osmělila jsem se oslovit i nakladatelství s ukázkou své tvorby. Zpočátku to vypadalo, že vydat knížku bude naprosto nemožné, ale pak o mé různé rukopisy projevila zájem hned tři nakladatelství. A pak už to šlo jako na běžícím pásu. Dostávala jsem i nabídky napsat verše nebo texty k obrázkům nebo přeložit veršované příběhy. Přes den jsem se plně věnovala dětem a večer a v noci jsem psala.

Když měla mladší Maruška tři roky, nastoupila do školky a já do zaměstnání. Shodou náhod jsem dostala nabídku pracovat ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením, které je od místa bydliště vzdáleno jen pár minut cesty autem nebo autobusem. Ani chvíli jsem neváhala. Taky proto, že je to školské zařízení, a proto mohu čerpat stejné výhody jako učitelé, tedy volno o prázdninách. To je pro matku s malými dětmi opravdu k nezaplacení.

Každodenní kolotoč se tedy trochu rozšířil – do práce, vyzvednout děti ze školky, dopravit je do kroužků, pohrát si, nachystat se na další den, večer opět psát a ráno do práce.

Abych to všechno zvládala, musela jsem si chtě nechtě udělat i autoškolu. Myslela jsem, že auto nikdy řídit nebudu, ale okolnosti mě k tomu donutily. Manžel mi pořídil malé autíčko a musela jsem začít jezdit. Tohle bylo asi moje největší sebepřekonání v životě. Zpočátku jsem z toho měla až infarktové stavy a před jízdou se všechny tělesné vyprazdňovací potřeby hlásily najednou. Jezdím už půl roku, ale o mnoho lepší to není…

Naučila jsem se maximálně využívat volný čas, a proto hodně nápadů nebo básniček vzniká při činnostech jako je například sekání trávy, žehlení, vaření a taky ve vaně. Na ostatní koníčky mi už ale moc času nezbývá. Dříve jsem ráda sportovala, kreslila, vyšívala a vůbec dělala všechny ruční práce. Teď holčičkám předčítám knížky. Každý večer, případně i odpoledne máme před usnutím „čtenku“. Každý měsíc přečteme aspoň deset knížek. Pravidelně chodíme do knihovny a holky si samy vybírají knížky na čtení. Mám radost, že mají ke knížkám tak hezký vztah. Taky ráda luštím sudoku a naplno si užívám všechny kulturně – společenské akce pro děti, které jako rodina navštěvujeme.

Myslím, že v tvorbě pro děti mě hodně ovlivnil táta, který měl umělecké nadání, měl ohromnou fantazii a uměl vyprávět krásné příběhy. Společně se sourozenci jsme po něm vždycky chtěli, aby nám vyprávěl, co zažil, když byl malý. Byly to úžasné historky o tom, jak byl v pekle, jak zachránil skřítka, jak si s kamarády sestrojili pětikolo a podobně. I když jsme už vyrostli a věděli, že je to všechno smyšlené, čas od času jsme po něm vyprávění přece jen vyškemrali. Teď takové příběhy vyprávím zase já svým holčičkám. Říkají tomu: „Co jsi mami nezažila!“ Táta měl i skvělý smysl pro humor a rád dělal legraci. Jednu příhodu jsem použila i v úvodní pohádce knížky Pohádky před spaním. Když jsme byli nemocní a táta nás hlídal, zaběhl brzo ráno do obchodu koupit koláče. Pak je dal na plech, nastrojil se do kuchařské zástěry, vzal si kuchyňskou chňapku a šel nás vzbudit, že upekl koláče, ať je ochutnáme. Opatrně vyndal plech z trouby a dal koláče na talíř. Když jsme se divili, že jsou studené, hned nás ujistil, že je pekl už v noci, aby nám k snídani tak akorát vychladly… A díky mamince se zase do knížek pro děti snažím zakomponovat něco výchovného a naučného.

Jsem v podstatě šťastný člověk. Mám skvělého muže, se kterým si báječně rozumíme a můžeme se na sebe vzájemně spolehnout, mám hodné a šikovné holčičky, mám práci, která je přínosná pro mne i pro jiné a mám zajímavý koníček, který mě ohromně baví - psaní knížek pro děti.